Balintovské skupiny

Lékaři, zdravotní sestry, psychologové a psychoterapeuti pracují v prostředí, které v etické maximě „neublížit pacientům“ neodpouští chyby, v narůstající byrokratizaci navozuje trvalý „nedostatek času“ a v náporu rutinních postupů utlačuje schopnost reflektivně přemýšlet.  

Od empatie k cynismu

Specifická zátěž lékařské profese si od počátku vybírá svou daň. Medici v prvních letech studia lékařství ztrácejí idealismus a učí se cynickému pragmatismu. Udržet empatické napojení na pacienty pro ně není snadné. Od prvního ročníku postupně slábne jejich původní zájem o nemocné. Vyhýbání se kontaktu s nimi a neosobní technický přístup jsou způsoby, jak se bránit přetížení a nesnadné komunikaci. Dopad samotného studia na citový život mediků je zdrcující a nepodporuje rozvoj všímavosti vůči vlastním potřebám ani potřebám pacientů. Studenti předpokládají, že doktor musí být tvrdý a jednoduše pokračovat dál. Kombinace soutěživosti, vysokých studijních nároků a zkouškového stresu s nejasně definovanými znalostními požadavky se projevují úzkostmi, poruchami spánku, depresivními stavy a psychosomatickými potížemi až u sedmdesáti procent studentů. 

Existují různé způsoby, jak obnovovat jejich nezdolnost, resilienci (https://www.pomedine.cz/). 

Jedním z nich je účast na balintovských skupinách (BS), které se od roku 2014 zavádí do výuky na většině lékařských fakult ve Velké Británii. V BS studenti obnovují přirozenou empatii a soucit, které je ke studiu medicíny často přivedly a jež dávají smysl jejich budoucí klinické práci. U podstatné části mediků se empatie vůči pacientům obvykle ztrácí okolo třetího a čtvrtého ročníku, rozpadá se jim celistvý pohled na pacienty a emočně se od nich odtahují. Ukazuje se, že BS tomuto „empatickému vypnutí“ předchází. Studenti si v takto pojaté skupině osvojují citlivost k emočním výměnám s pacienty a schopnost orientovat se v terapeutickém vztahu. Svou účastí v BS zůstávají napojeni na sebe a lépe snášejí emoční tlaky, aniž by se uchylovali k obranným reakcím. Učí se například rozpoznat konflikt, včas zachytit svoji náchylnost odehrát (act out) intenzivní prožitek vyprovokovaný pacientem, vlastní snahu vyhnout se mu nebo se emočně stáhnout. Místo toho v BS zkouší různé způsoby, jak afekt rozpoznat a účelně oslovit. Především se učí naslouchat. 

K živým tématům pregraduálních BS patří dysfunkční a defenzivní chování starších kolegů, školitelů nebo učitelů, které mediky zneklidňuje a mate; postoj k vážně nemocným a umírajícím pacientům; subjektivní odtahování se od nesnadných pacientů, zejména s útočnými, zlostnými a agresivními projevy; příliš osobní kontakt s pacientem nebo členem jeho rodiny; zacházení s důvěrnými informacemi; překračování profesních hranic a nejasnosti ohledně studentské role v medicínské hierarchii; zanedbávání péče ze strany personálu a jak čelit různým podobám vyhoření kolegů; jemné podoby šikany mezi spolužáky a rozmanité situace navozující strach, vinu, bezmoc nebo zoufalství. Svědectví pregraduálních studentů medicíny je jednoznačné. Když si mohli v balintovských skupinách zkusit systematičtější práci s vlastními emocemi, mluvit o tom, co s pacienty skutečně zažívají, a reflektovat své rozhovory s nemocnými, změnili svůj postoj k medicíně i pacientům. Cítili se kompetentnější vést klinický rozhovor. Poznali, že i ve své budoucí praxi mohou BS využít a vymanit se z neužitečných stagnací zvlášť u případů, které jsou vztahově nejasné a v nichž se lékař osobně angažuje. BS je způsob, jak se ochránit před poškozujícím stresem a neztratit vnímavost k sobě ani druhým.