Jaký vliv má jazyk na naše předsudky?

Nakolik je pro člověka důležité cítit příslušnost ke skupině lidí?

Lidé mají několik základních potřeb a jednou z nich je někam patřit. Člověk je kolektivní tvor. Další důležitou lidskou potřebou je být jedineční. Máme tendenci se od ostatních lidí nebo skupin, do kterých nepatříme, lišit, optimálně v pozitivním směru. Na základě srovnání skupin, do kterých patříme, a těch, do kterých nepatříme, máme dobrý pocit, pokud „naše“ skupiny dopadají líp než skupiny cizí. Naše příslušnost k pozitivně hodnoceným skupinám podporuje dobrý pocit, který ze sebe máme.

Základem rozdělování lidí do skupin je takzvaná sociální kategorizace. Společenské skupiny může definovat třeba příslušnost k různé etnicitě, národnosti nebo náboženství. 

Řadíme tedy lidi do skupin podle starého známého „my versus oni“?

Sociální kategorizace je flexibilní proces, který je situačně a osobnostně podmíněný. Určitého člověka zařazuji do skupin podle toho, co je pro mě v daném kontextu důležité, například čeho chci dosáhnout. Pokud jsem v práci, mohu rozdělovat lidi podle seniority – když potřebuji poradit s problémem, půjdu za zkušenější kolegyní. Když se budu chtít večer v baru seznámit s romantickým partnerem nebo partnerkou, budu přítomné lidi rozlišovat podle pohlaví, na základě své sexuální preference. Na dovolené v cizí zemi si rozřadím lidi podle jazyka, kterým hovoří, abych zjistila, s kým se domluvím a s kým ne – a je mi přitom jedno, zda je to muž nebo žena a kde pracuje.

Dříve se v psychologii meziskupinových vztahů o kategoriích uvažovalo rigidně, zohledňovali jsme tedy převážně příslušnost k jedné sociální skupině. Nový vývoj výzkumu začíná počítat s intersekcionalitou, kdy se různé skupinové příslušnosti skládají dohromady a překrývají. Když chci třeba z pozice terapeutky porozumět zkušenosti diskriminovaných lidí, nemůžu se dívat jen na to, že můj klient nebo klientka je určitého etnického původu, ale musím dále zvážit, zda přede mnou sedí muž nebo žena určitého věku – protože ženy a starší lidé mívají s diskriminací jiné zkušenosti. Ještě jinou zkušenost pak mohou mít lidé ze stejné etnické skupiny, ale s jinou sexuální orientací nebo genderovou identitou. Zatímco kolegyně a kolegové terapeuti tyto mnohočetné identity lidí ve své praxi jistě zohledňují, výzkum forem a důsledků protínajících se společenských identit není zatím příliš rozšířený.

Rozlišujete termíny stereotyp a předsudek, nebo jsou to synonyma?

Psychologická teorie rozlišuje tři aspekty postojů: kognitivní – co o objektu postoje víme, afektivní – jak ho hodnotíme, a behaviorální – jakou máme tendenci se k danému objektu chovat. V teoretickém přístupu, který v rámci našich výzkumů využíváme, předsudkem označujeme afektivní složku postoje, tedy to, jak určité sociální skupiny hodnotím. Typicky předsudky měříme pomocí takzvaných pocitových teploměrů, kdy se zúčastněných osob ptáme, jak vřelé jsou jejich pocity vůči určitým skupinám (například ukrajinským uprchlicím). Behaviorální část meziskupinových postojů pak nazýváme diskriminací, kterou definujeme jako neférové, zkreslené a často negativní chování k příslušnicím a příslušníkům určitých skupin, a to pouze z důvodu jejich příslušnosti v dané skupině. Typickým příkladem je neochota pronajmout byt lidem s cizím příjmením, které naznačuje jejich „nečeský“ původ.

A stereotypy?

Stereotypem nazýváme kognitivní složku meziskupinových postojů – tedy jaké vlastnosti spojuji s danou sociální skupinou. Například o Němcích si myslíme, že jsou puntičkářští a korektní. 

Liší se nějak vlastnosti předsudků a stereotypů?

Zatímco stereotypy sociálních skupin jsou široce sdílené, hodnocení skupin – tedy předsudky vůči určitým skupinám – se liší napříč lidmi a kontexty. Na základě našich výzkumů ve střední Evropě vedených docentkou Martinou Hřebíčkovou jsme například zjistily, že Češi, Poláci, Slováci i Rakušané se do velké míry shodují na tom, jaké jsou vlastnosti typické pro Němce. Předsudky jednotlivých respondentek a respondentů vůči Němcům se však do značné míry lišily, především na základě jejich konkrétních zkušeností s nimi.

Můžete uvést příklad vlivu našich zkušeností na předsudky?

Pokud máte například dobré zkušenosti se svými německými kolegy, vaše hodnocení Němců bude obecně spíše pozitivní. Naopak když jde o zkušenost s německým nadřízeným, který vás stresuje, vaše hodnocení Němců bude negativní. Důležité je, že hodnocení konkrétních příslušníků skupin, které znáte, budete mít tendenci zobecňovat na celou skupinu – třeba na Němce obecně. Předsudky tedy nezůstávají na úrovni osob, se kterými jsme se sami setkali nebo s nimiž se setkali naši blízcí – protože i tyto zprostředkované zkušenosti se na vytváření předsudků podílejí –, ale rozšíří se na celou skupinu, do které daná osoba patří. Podstatou vytváření předsudků je právě proces zobecnění.

Jakým způsobem se může jedinec u sebe pokoušet předsudky odbourávat?

To je velký úkol sociální psychologie, na který se snažím odpovědět také prostřednictvím svého výzkumu. Zjistilo se, že nemá moc smysl předsudky potlačovat, říkat si, že neexistují, že je nemáme, nebo se na ně snažit nemyslet. Na potlačování spotřebovává mysl energii, která chybí pro jinou kognitivní práci. Myšlenky, které se snažíme potlačit, mají navíc tendenci se vracet do vědomí s mnohem větší intenzitou.

Ukazuje se, že předsudky jsou do značné míry automatické. Abychom jednali bez předsudků, vyžaduje to jejich zvědomění a naši motivaci ke změně – tedy například snahu vnímat lidi z různých skupin bez zbytečných, často negativních zkreslení. Předsudečné myšlení má totiž negativní dopady nejen na ty, s nimiž jednáme, ale i na nás samotné. Uvědomím si třeba, že mám tendenci se leknout, když potkám na ulici Roma. Zkusím zpracovat své obavy, které nemají s aktuální situací souvislost, a třeba se na něj usmát. Dojde k narušení negativní spirály ohrožujících představ a negativních reakcí, které nám jsou v řádu milisekund vidět na obličejích. Oba se můžeme v situaci najednou cítit lépe.

Diskriminační chování se dnes projevuje v anonymizovaném prostředí sociálních sítí jako takzvaná hate speech. V čem je slovní nenávist zákeřná?

Je nebezpečná tím, jak velký má dosah – tedy kolik lidí si ji může přečíst. V online diskusích hate speech nastavuje sociální normy, ukazuje, jak se k lidem patřícím do jiných skupin můžeme chovat – že je slovní násilí akceptovatelné. Ve výzkumech se testovalo, zda pomůže pod příspěvek slovní nenávisti napsat upozornění na to, že ostatní v daném kontextu očekávají, že diskuse bude probíhat slušně a že na sebe diskutující nebudou útočit. Zjistilo se, že takovéto připomenutí sociální normy o slušném mezilidském jednání ovlivní další diskusi směrem od nenávistných projevů k věcnějším argumentům.

Co říkáte trendům v českém jazyce, který se snaží nastavovat inkluzivní tón? V rozhlase nebo podcastech poslední dobou stále častěji potkávám například snahu o boření generického maskulina.

Jazykový výzkum nedělám, ale velmi ho vítám. Žiji dlouhodobě v německy mluvící části Švýcarska, kde je nemyslitelné, aby masmédia nebo úřední komunikace oslovovala nebo zmiňovala pouze muže jako zástupce určité kategorie. V českých oficiálních mediálních nebo úředních kanálech je používání generického maskulina pořád ještě běžné, i když výzkumy jasně ukazují dopady takového používání jazyka na upevňování předsudků a diskriminace. Například když lidi vyzvete, aby vyjmenovali významné spisovatele, vzpomenou si na samé muže. Pokud se ale zeptáte na spisovatelky a spisovatele, najednou se tam začnou ženy objevovat. Generické maskulinum podle výzkumů bohužel „nefunguje“ tak, aby obsáhlo nejen představitele, ale i představitelky dané skupiny. Výzkum dokonce ukazuje, že také záleží na tom, kterou skupinu vyjmenujete jako první, protože prvně jmenovanou kategorii máme tendenci vnímat jako dominantnější a důležitější. 

Jakou roli hraje roli jazyk v boji proti předsudkům?

Ve svých výzkumech jsem se věnovala takzvané jazykové abstraktnosti, kdy jsme zjišťovali dopad užití různých slovních druhů pro označení skupinové příslušnosti osob na předsudky vůči skupinám, do kterých tyto osoby patří. Zjistili jsme, že podstatná jména pro označení národnosti nebo etnicity (například Rom), vedou k výraznějším projevům předsudků ve srovnání s použitím přídavných jmen (romský muž). Kde je to možné, navrhuji proto pro označení skupinové příslušnosti používat přídavná jména (ukrajinská inženýrka), která odvádí pozornost posluchačů od „skupinové nálepky“, která jinak do značné míry definuje vlastnosti popisované osoby. Přídavná jména vyžadují použití dalších charakteristik daného člověka, které „rozředí“ významnost skupinové příslušnosti pro určení jeho vlastností. 

Předchozí výzkumy v meziskupinovém i interpersonálním kontextu dále ukázaly, že pokud používám pro popis určitého chování konkrétní jazyk, tedy sloveso jako „Petr napadl Pavla“, mám větší tendenci zvažovat kontext, v němž se určité chování odehrálo, tedy vztah mezi Petrem a Pavlem. Chování považuji také za časově ohraničené s nízkou pravděpodobností opakování. 

Jak vypadá abstraktní jazyk popisující stejnou událost a jaké má důsledky?

Pokud pro popis stejné situace použiji přídavné jméno – „Petr je agresivní“ –, mám vyšší tendenci přisuzovat zodpovědnost za totožné chování vlastnostem daného člověka. Jeho chování také vnímám jako stabilnější v čase a napříč různými kontexty. U abstraktnějších tvrzení máme také mnohem menší možnosti ověřit jejich pravdivost. Předpokládáme, že situací, kdy se Petr takto zachoval, bylo víc.

Obecně máme tendenci přisuzovat zodpovědnost za chování druhých lidí jejich vlastnostem, tomu, jací jsou, a nikoli situačním vlivům. Mluvíme o takzvané základní atribuční chybě. Používání abstraktního jazyka tuto naši tendenci dále zesiluje, a proto obecně radím, abychom své výpovědi, především o druhých lidech, formulovali co nejkonkrétněji.

Jak se používání konkrétního a abstraktního jazyka projevuje v oblasti meziskupinových vztahů?

Řekli jsme si, že člověk je motivovaný, aby jeho skupina byla představena v dobrém světle, protože to pozitivně sytí i jeho sebehodnocení. Pro popis příslušnic a příslušníků vlastních skupin proto máme tendenci používat jazykové kategorie, které přispívají k pozitivnějšímu hodnocení vlastní skupiny ve srovnání se skupinami, do nichž nepatříme. Tento fenomén se nazývá meziskupinové lingvistické zkreslení. Lidé při popisu negativního chování častěji zvolí pro vlastní skupinu velmi konkrétní jazyk, který implikuje, že chování bylo izolovaným příkladem odehrávajícím se pouze v dané situaci. Když naopak popisují negativní chování mimo svou skupinu, používají častěji abstraktnější jazyk, který naznačuje, že chování těchto lidí je v čase trvalejší. U pozitivního chování je tomu přesně naopak – vlastní skupinu popisuji abstraktně, abych zdůraznila zobecnitelnost pozitivních projevů jejich příslušnic a příslušníků, kdežto stejné chování lidí ze skupin, do nichž nepatřím, popisuji konkrétně, což naznačuje jejich ohraničenost v daném kontextu. Tato zjištění mohou být užitečná i pro psychoterapeutickou nebo poradenskou praxi, kde je volba slov velmi důležitá.

V říjnu 2023 jste obdržela cenu Neuron pro nadějné české vědce a vědkyně. Dočetla jsem se, že poprvé dostalo ocenění víc žen než mužů. Věda byla dlouho silně maskulinním polem, těší vás tato změna?

Potěšilo mě vyjádření vědecké rady Neuronu, kde akademičky a akademici zdůraznili, že při výběru oceněných nezvažovali, zda se jedná o ženu, nebo o muže. Byli zpětně sami překvapeni, když zjistili, že oceněných žen je víc. Vybrali zkrátka člověka, který si ocenění zasloužil. Existují výzkumy, které dokazují, že lidé nevnímají vyšší reprezentaci žen jako pozitivní, když mají pocit, že ženám je „nadržováno“ jen kvůli jejich pohlaví. Na druhou stranu považuji například výběr na základě kvót určujících požadované zastoupení osob z diskriminovaných skupin jako důležitou praxi na začátku snahy o snížení diskriminace osob z těchto skupin. A zde nemám na mysli pouze ženy. 

To je ideální budoucí stav. Že už na pohlaví moc nehledíme, protože šance máme dostatečně narovnané. Pak už za nás mluví jen práce.

Občas anekdoticky říkám, že jsme možná jako ženy svůj výkon „přepálily“. Máme pocit, že musíme být ještě mnohem lepší, abychom mohly uspět. Nemyslím to tak, že závodíme s muži, ale především samy se sebou. Když jsem čekala první dítě, rychle jsem dokončila a obhájila habilitaci, protože jsem věděla, že v mé práci nastanou nutná omezení. Práci, na kterou bych jinak měla třeba dva roky, jsem dokončila během půl roku. Stejnou zkušenost mají ale i muži, kteří se rozhodnou starat o své děti v rozsahu překračujícím večerní koupání po návratu z devítihodinového dne v zaměstnání. 

Jak z toho ven?

V tomto kontextu je důležitá dostupnost zkrácených pracovních úvazků pro oba rodiče a individualizovaná péče o malé děti různého věku mimo primární rodinu. Obojí by umožnilo, aby na péči o děti měli větší podíl muži, jejichž absence v domácím prostředí omezuje nejen vývoj vztahu dítě-rodič, ale historicky se může podílet na diskriminaci mužů například při soudním rozhodování ve věci péče o děti rozvádějících se rodičů. Ženy by zase neztratily kontakt s pracovním prostředím a dopad malé návratnosti žen po mateřské přestávce by pro celou společnost nebyl tak markantní. Zde přichází opět na řadu otázka incentiv, které by rodiče obou pohlaví motivovaly překročit hranice obvyklé pro jejich genderovou roli (ženy doma, muži v práci).

Čeština se s narovnáváním šancí snaží vypořádat i novotvary: zaslechla jsem třeba slova jako posluchačstvo nebo hostka. 

Možná to našim uším zní zvláštně, ale je to o zvyku. Jazyk má velký vliv na to, jak reprezentuji svět a jak se k němu vztahuji. Studentky medicíny dodnes zažívají, že jim na praxi v nemocnici říkají sestřičko. Jenom proto, že jste mladá žena, často sociálně-kognitivně-lingvistickým sítem propadnete. Je to škoda.

Jaké výzkumy plánujete, na čem budete dál pracovat?

Ve spolupráci s kolegyněmi a kolegy z mnoha českých univerzit pod vedením docentky Steriani Elavsky z Ostravské univerzity jsme dostali rozsáhlou grantovou podporu v rámci Operačního programu Jana Amose Komenského pro projekt, který se interdisciplinárně věnuje souvislosti mezi používáním informačních a digitálních technologií a wellbeingem. V rámci našeho výzkumného záměru se budeme konkrétně zabývat tím, jak se sociální patologie jako diskriminace a předsudky projevují v online prostředí a jakým způsobem dopadají na wellbeing osob, které jim jsou vystaveny. A to nejen osob z minoritních skupin, ale i osob z většinové společnosti, vůči nimž nejsou předsudky primárně namířeny. Zároveň v rámci Brněnské laboratoře meziskupinových procesů na Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky řešíme projekty podporované Grantovou agenturou České republiky. V těchto projektech zkoumáme vliv sociálních norem v meziskupinovém kontextu. Mimo to spolupracujeme na řadě dalších mezinárodních projektů, které sbírají data v mnoha zemích světa a poskytují tak robustní vědecké důkazy. Jako poslední bych zmínila svoji spolupráci na rozsáhlém mezinárodním Innovative Training Network projektu G-versity financovaném v rámci Marie Sklodowska-Curie akcí od Evropské unie pod vedením profesorky Sabine Sczesny z univerzity v Bernu. Pod křídly vědeckého konsorcia z osmi evropských zemí vedeme patnáct juniorních výzkumníků zabývajících se možnostmi, jak podpořit vyšší diverzitu v pracovním prostředí.

Rozhovor vedla Jitka Holasová.

Sylvie Graf

je profesorka sociální psychologie, při Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky založila a vede Brněnskou laboratoř meziskupinových procesů. Působí též jako senior researcher v Institutu sociálních neurověd a sociální psychologie na Bernské univerzitě ve Švýcarsku. Zaměřuje se na meziskupinový kontakt, roli jazyka a médií při odbourávání předsudků a diskriminace.