Kým mohu být pro tebe?

Jako první jsem dospěl na konec cesty, dostal jsem se k zavěšeným klíčům, zřejmě jsem si měl jeden vzít: „Proč a co s ním?“ vrtalo mi hlavou. Byl jsem tu sám a bylo jasné, že ještě dlouho budu. Dospěl jsem do cíle, ale místo radosti jsem pociťoval hlubokou prázdnotu. 

To byla velmi silná zkušenost, kterou jsem kdysi zažil na jednom letním kurzu Prázdninové školy Lipnice.

Hráli jsme hru, která se jmenovala Čarodějka. Pamatuji si, že jsme si měli zvolit dvě nejdůležitější životní hodnoty. Pro mě to tehdy byla láska a víra. Pak jsme v nastupujícím šeru se svíčkou vstoupili do prostoru, kde se pohybovala čarodějka. Měli jsme pokračovat po cestě vyznačené ohni a loučemi. Jen nás při tom čarodějka nesměla spatřit v pohybu. V takovém případě sfoukla svíčku, kterou jsme nesli, a bylo třeba nehybně čekat, až se někdo jiný slituje, vezme zhaslou svíčku a obětavě se s ní vrátí na začátek cesty, kde ji zapálí od prvního ohně a přinese nám ji zpět. Takový zachránce zároveň riskoval, že skončí stejně jako ten, koho se snažil zachránit.

Co všechno se dělo po cestě, si už moc nepamatuji, ale vzpomínám si, že v jednom úseku byl oheň, ve kterém bylo třeba spálit jednu ze dvou hodnot. Neváhal jsem ani vteřinu. Ve tmě, při svíčkách, loučích a ohních a za zvuku bubnu se mi s trochou štěstí podařilo velmi rychle projít celou trasu, vyhnout se čarodějce, zapálit pár zhaslých svíček a dospět do cíle.

A tam jsem teď byl úplně sám. Světýlka ostatních byla velmi daleko. A ani tady jsem moc dlouho neváhal: místo toho, abych tu čekal nebo se odešel věnovat jiným věcem, jsem se vrátil do hry, zachraňovat ty, jejichž svíčky byly zhaslé, a zase si od nich nechávat zapalovat tu svou. Hra trvala ještě několik hodin, než jsem se mezi posledními podruhé dostal k zavěšeným klíčům.

Stalo se to před patnácti lety, ale pro mě je ten okamžik, kdy stojím na konci a mohu si vybírat z klíčů, zatímco ostatním zhasínají svíčky, stále živý. Když nad tím dnes přemýšlím, možná to byla zkouška toho, jestli to s tou hodnotou, která mi zbyla, myslím vážně. A ten klíč byl nakonec možná klíčem k životu.

***

„Kým mohu být pro tebe?“ To je otázka, nad kterou nás často nechává meditovat náš zenový mistr. Kým mohu být pro člověka, který stojí přede mnou? Kým mohu být pro tento okamžik? Kým mohu být pro tento svět? Konečně cílem zenového buddhismu není jen individuální probuzení, ale práce pro probuzení všech živých bytostí. Dojem oddělenosti je jen iluzí, kterou vytváří naše mysl, ve skutečnosti tu není žádné „já a ti druzí“, v posledku je jen jednota. Jak to výstižně zachytil zenový mnich Dógen: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“

„Přestože živé bytosti jsou nespočetné, zavazuji se je zachránit všechny.“ Tak zní úvodní aspirace, kterou meditaci začínáme. Tak také zní nejzazší důvod, proč v tichu meditujeme na polštářku. To je zenový klíč ke šťastnému a naplněnému životu. Dělat to málo, co svedeme, být tu pro druhé, sdílet společnou radost a utrpení a ptát se, kým můžeme být pro tento jeden svět.