Rub a líc bhútánského štěstí

O Bhútánu jsem poprvé slyšela na vysoké škole v hodině pozitivní psychologie. „Ona vážně na světě existuje země štěstí. To je naprosto báječné a musím tam jet. Hned!“ napadalo mě. Než jsem se do Bhútánu dostala, trvalo to nakonec o dost déle, ale zato jsem tam nebyla jen na skok. Strávila jsem tam devět měsíců, přišlo mi to poměrně intenzivní, rozhodně ne jen „růžové“ a změnilo mi to život. Toto malé himálajské království je čarovná země, a ať už se štěstí vezme z jakéhokoli pohledu, infikování bhútánským virem je vysoce nakažlivé. 

V Zemi hřmícího draka, jak se Bhútánu přezdívá, jsem prováděla výzkum štěstí a spirituality v porovnání s jinými vybranými zeměmi, jako je například Česká republika a Norsko. Zaměřovala jsem se na starší populaci, ale rozhodla jsem se i pro mladší obyvatele, kteří mi sloužili jako kontrolní skupina. Na začátku jsem měla spoustu otázek. Proč je u mladých Bhútánců „v módě“ sebevražda? Vymyslel si bhútánský král Gross National Happiness, aby pomohl marketingu a popularitě své země, nebo to byla opravdu reflexe spokojenosti obyvatel? Proč jsou v Bhútánu všichni tak milí, ale když člověk potřebuje vyřídit formality s vízy či povolením vycestovat mimo hlavní město, je to k zbláznění? Proč se turistům v Bhútánu ukazuje jen pozlátko? Zemi jsem poznala z rubu i líce a na některé otázky jsem našla, snad správné, odpovědi. 

Sebevraždy v zemi štěstí

„Dvacet procent našich studentů spáchá sebevraždu,“ sdělila mi americká učitelka Sarah žijící v Bhútánu. Probírali jsme zážitky z Bhútánu a zkušenosti s místními lidmi při obědě v jedné z mála restaurací evropského typu, do které chodí pouze expati, protože jídlo je tam na Bhútánce málo pálivé. 

„To si pětina mladých lidí vezme dobrovolně život? To snad není možné!“ kroutila jsem hlavou nad neočekávanou zprávou. „Někteří také berou drogy a mají problémy s alkoholem,“ dodala. Zarazilo mě to. Když jsem se v rozhovorech dotazovala starších lidí na jejich štěstí, všichni svorně tvrdili, že jsou spokojení a že nejlepší moment z každého dne jsou modlitby a meditace. Idyla. „Mladí moc věřící nejsou, spíš se bojí démonů, školy a rodičů. Často se zabijí z nešťastné lásky, z velkého stresu ze zkoušek nebo tlaku přísných rodičů,“ pokračovala Sarah. „Je to možná i móda, vidí, že se jim zabil kamarád, tak proč by svoje problémy nemohli vyřešit stejně jako on,“ dodala. V Bhútánu také chybí psychologové. Starší lidé mají Buddhu, ale mladší bývají ztraceni někde mezi tlakem západního světa a starobylými tradicemi. Sarah mě ale upozornila, že věci, které mi pověděla, nemůže zobecnit, protože se údaje týkají hlavně fakulty, na které v Bhútánu už třetím rokem učí. 

Oběd skončil, ale já jsem stále přemýšlela nad tím, co jsem se dozvěděla. Už podle prvního dojmu mi Bhútánci přišli moc milí a opravdu šťastní, a to jak staří, tak mladí. Nepotkala jsem nikoho, kdo by si na cokoli stěžoval. Modlili se všichni bez ohledu na věk, a to průměrně hodinu až dvě denně. Rozhodla jsem se tedy informace od učitelky ověřit a vyslechnout další názory. Otázky na štěstí a sebevraždy jsem kladla místním obyvatelům, a to i těm, s nimiž jsem nevedla výzkumný rozhovor. Zjistila jsem, že mladí lidé opravdu někdy schválně ukončí život, a potvrdilo se mi, že za to často může tlak ze strany školy a rodičů na dobré výsledky. Podle dalšího učitele z jiné fakulty se ale sebevraždy v Bhútánu pohybují pouze okolo jednoho procenta, což sice pořád není zanedbatelné množství, už to ale neznamená takový extrém, o němž mi povídala Sarah.

Opravdové „tady a teď“

Rozhodla jsem se, že kromě starších lidí budu vést rozhovory také s mladými. Nikdy se výsledky nedají úplně zobecnit, zvlášť u kvalitativního výzkumu, ale ani jeden z těch, s nimiž jsem vedla interview, mi nepotvrdil deprese, sebevražedné sklony ani pohrdání buddhismem. Všichni, ať už mladí, nebo staří, mi v rozhovorech přišli šťastní a oduševnělí. „Lidi v Bhútánu jsou spokojení, protože jim rodiče odmala říkají, že mají být vděční za to, co mají. Cílem není toužit a stále nemít, ale prožít to, co je právě tady a teď. To je také princip buddhismu,“ vyprávěl mi bývalý ministr štěstí Saamdu ve stísněných prostorech největšího bhútánského knihkupectví. Lidé prý byli dřív šťastnější, protože se nikam nehnali a nebombardoval je moderní svět. „Proměna, která u vás na Západě trvala sto let, se tady odehrává během deseti. Před dvaceti lety bylo normální pást dobytek i v hlavním městě Thimphu. Nikdo nikam nespěchal. Teď je město ucpané auty a není tu místo pro život,“ pokračoval Saamdu ve vysvětlování. 

I já jsem za pouhých devět měsíců pocítila v Thimphu velké změny. Aut přibývalo, město bylo neprůjezdné a silnice čím dál více připomínaly polní cesty. (V Bhútánu asfaltuje nejnižší kasta Indů. Ti sice mají práci hned hotovou, ale s pečlivostí se příliš neobtěžují, takže asfaltují a opravují a asfaltují a opravují, je to nekonečný koloběh.) Také se rapidně zvýšilo množství igelitových sáčků, které byly ještě před pár lety zakázané, a přibyly neonové cedule s názvy obchodů. Billboardy tu naštěstí stále nejsou. Stejně mi ale lidé v hlavním městě připadali velmi přátelští a nápomocní. Technologie a vyspělost se mění, ale mentalita zůstává. 

Štěstí spočívá v prožitku, ne v teorii 

„Víš, já jsem sice buddhista, ale neprožívám to tak silně jako jiní lidé v Bhútánu. Já se třeba ráno a večer modlím jen půl hodiny a řeknu pár stovek manter,“ svěřoval se mi respondent. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Lidé v Evropě by s takovou náturou mohli hrdě žít v klášterech: máme holt odlišný metr.

„Tady je to samé štěstí, na každém rohu je napsáno, jak jsme šťastná země. Ve školách se učí o štěstí, na autobusech jsou slogany o štěstí, pořádají se tu o štěstí velmi seriózní konference. Ale proč se tady o štěstí mluví tak vážně a s takovou důležitostí? Týká se to stále štěstí? Není lepší ho prostě cítit a žít a zbytečně neteoretizovat? Vždyť lidi tu jsou a vždycky byli šťastní, ale jak se to moc analyzuje, působí to spíš obráceně. Já bych to nechal plynout jako dřív,“ vyjadřoval svůj názor jiný z respondentů. Souhlasím s nimi. Štěstí je v obyčejnostech, v hezkém chování normálních lidí, ne v hloubkových analytických spisech, které jsou v rámci hrubého národního štěstí tak populární. 

Vedlejší účinek hrubého národního štěstí

Bhútánci nemají zálibu pouze v duchovních aktivitách, rádi si občas zajdou na diskotéku nebo karaoke. Většina z nich se tam snaží tvářit západně, ale není výjimkou, že tam potkáte někoho v národním oblečení, u mužů se nazývá gho, u žen kira. Já jsem jeden večer zavítala do hudebního klubu, kde jsem se při pub kvízu seznámila se dvěma mladými kluky, kteří studovali bhútánskou kulturu na univerzitě. Ptala jsem se jich, jestli si čtvrtý král vymyslel GNH kvůli marketingu, nebo jestli byli Bhútánci šťastní a on k tomu pouze vymyslel termín. Řekli mi, že možnost „bé“ je správně, že Bhútánci byli a jsou prostě spokojený národ. Z GNH se prý stala úspěšná reklama na turistický průmysl a propagaci Bhútánu vlastně úplnou náhodou. Dalo by se říci, že je to vedlejší produkt bhútánského štěstí. Na stejnou věc jsem se ptala později ještě několika dalších kamarádů a všichni mi potvrdili názor, který jsem slyšela od kluků v hudebním klubu. Zdá se, že Bhútán je opravdu šťastná země.  

Nemáme a rozdáváme

V Bhútánu jsem cestovala po téměř nesjízdných, děsivých cestách vedoucích nad strmými útesy. Kamarád mi půjčil auto a musela jsem se naučit řídit vlevo, což mi nedělalo až takový problém ve srovnání s bahnitou, monzunem promáčenou „dálnicí“ vedoucí vysoko na srázech. Na cestách mi byl často na spaní přidělen oltářní pokoj, který je v každé domácnosti. Příbytky lidí byly prosté. Sedělo se vždy na zemi kolem kamen, jedlo se z dřevěných misek, skulinami ve zdi profukovalo a v noci byla neskutečná zima. Hostitelé se přesto stále usmívali, dělali vtipy (rozuměli i české ironii) a zvali mě na výborná jídla.

Platy jsou v zemi velmi nízké, průměrná mzda je tři a půl tisíce českých korun a jídlo stojí skoro stejně jako v České republice. Bhútánci však umějí vyžít s málem, radovat se a ještě ze svého rozdávat. Hodně potravy si sami vypěstují, a tak jsem jedla samé organic pokrmy. 

Turistické pozlátko

Do Bhútánu je těžké se dostat jinak než jako turista, který svůj výlet draze zaplatí. Země se tak chrání před masou návštěvníků. Půl roku jsem si obtížně vyjednávala víza, a když jsem je nakonec zázračně dostala a do země přijela, zdlouhavě a složitě jsem vyřizovala route permit, abych mohla do jiných oblastí než jen do Thimphu. Jednou mi na imigračním úřadě řekli to, podruhé zase ono a vždy mě odkázali na někoho jiného. Jedno jsem si z toho odnesla – každé dveře jsou otevřené, ale většina z nich vede do bludného kruhu. Turisti takové problémy neřeší, zaplatí spoustu dolarů a je o ně krásně postaráno. Nedivím se. Když lidé utratí tolik peněz, je třeba se snažit, aby jejich zážitek byl přepychový. 

Dolarové turisty chápu, sama jsem se do Bhútánu zamilovala. Na tomto království je totiž něco magického, přitažlivého, hlubokého a každý přece touží poznat zemi štěstí. Lidé si zaplatí za exkluzivitu a Bhútánci se pak musejí snažit. Člověk, který byl v Zemi hřmícího draka jako turista, by nejspíše své zážitky popsal jinak než já, a to je dobře. Neexistuje pravý a umělý Bhútán, Bhútán je jen jeden s mnoha příchutěmi. Stejně jako štěstí.