Brána do nebe je všude

„Pamatuješ si ještě na svoji první bohoslužbu, kterou jsi vedla?“ ptal se mě nedávno kamarád. Jak by ne. Vlašimský husitský kostel, konec listopadu roku 2006. Moji rodiče, přátelé, kolegyně a kolegové, biskup, ale i úplně cizí lidé. Můj hlas sevřený trémou a v hlavě myšlenky, jak to zvládnu. Strach z toho, jak se na mě ostatní budou dívat, zda a jak mě přijmou. Verš z Bible, kterým jsem tehdy uvedla své kázání, zněl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (Lk 9,62) Vystihuje přesně začátek mojí služby, ke které jsem se sice postavila čelem, ale vůbec jsem netušila, jak těžké v ní bude zpočátku jít, „tlačit před sebou pluh“ a odolávat pokušení ohlížet se zpět, do bezpečí známých vod. Během téměř dvou dekád mého kněžského působení zatím bylo jen málo období, kdy bych si na ten biblický citát nevzpomněla. Pořád se učím, pořád „ořu terru incognitu“. Vnímám v tom verši i další rozměr, a to je naléhavost – na to, abychom se nebáli v určitém okamžiku učinit rozhodnutí, k němuž dozrál čas, ale které je pro nás zároveň krokem do neznáma. Abychom naplňovali svůj čas a neopíjeli se chimérickým „až“. Mnohdy je to totiž tak, že čas rozhodnout se a vykročit je právě teď.

V naší lidské povaze je vnímání času zakotveno jako lineární proces. Jdeme životem, od narození po smrt. Na té cestě očekáváme v podstatě neustálý růst, vývoj, expanzi. Pro člověka, který je věřící, duchovně zakotvený, respektive praktikující křesťanskou duchovní cestu, má čas ale také cyklický charakter. Následujeme vedle klasického i liturgický kalendář, kde se rok co rok vracíme na počátek – opakují se hlavní svátky (Vánoce, Velikonoce, Letnice) i svátky menší. Opřít svůj život o cykličnost času může pro naši duši znamenat pevnou kotvu. V koloběhu roku, v jeho cyklu, vnímáme i to, že náš čas není nekonečný, že všechno má svůj začátek a konec, jak v přírodě, tak v našem životě. Čas tak dostává jinou hodnotu, je vzácnější, nesamozřejmý. A určité věci, určitá rozhodnutí nemá smysl odkládat a čekat, až bude vhodnější doba.

Obraz pluhu ze zmíněného biblického citátu je pro mě obrazem směrovky života. Možná osudu, či snad ještě lépe úkolu, pro který jsme sem na zemi, do tohoto života přišli. Který máme naplnit. Je obrazem lidského potenciálu, s nímž můžeme rozehrát symfonii života. Je metaforou pro Werichovo: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ Žít život v plnosti, jak jen nejlépe dovedeme. Thomas Merton, mnich a básník, v tomto duchu napsal: „Ve středu naší bytosti se nachází prázdné místo, kterého se nedotýká hřích ani klamné představy. Je to místo čiré pravdy, jiskra, která zcela patří Bohu, kterou nikdy nemáme pro sebe, s níž Bůh vede náš život a na niž nedosáhnou výplody naší mysli ani surovosti naší vůle. Ono místečko naprosté prázdnoty a chudoby představuje Boží slávu v nás. Je jako ryzí diamant, plane neviditelným světlem nebes. Nachází se v každém, a spatříme-li ho, uvidíme miliardy paprsků sbíhajících se v záři slunečního kotouče, které zcela rozeženou veškerou temnotu a krutost života. Nemám žádný postup, jak ho spatřit. Člověku musí být dáno. Ale brána do nebe je všude.“ 

Jen se nebát teď a tady „chytit pluh“ a držet se čáry, která teprve vzniká.