Pískoviště jako zrcadlo reality

Jak vnímáte pojem „dětská odolnost“?

Existuje řada definic. Pro mě v nejširším slova smyslu je to adaptace na život, na různé situace nebo na přirozeně se měnící životní události. Víceméně se nestane, že by rodič s dítětem přišel a řekl, že by chtěli pracovat přímo na podpoře či posilování odolnosti (resilience). Spíš ke mně přijdou s tím, že by bylo dobré, aby dítě bylo odolnější vůči stresu nebo umělo lépe reagovat na zátěž. Což pod resilienci spadá. Aby předcházelo obtížným situacím, nenabíhalo si na ně, a pokud se do nich dostane, aby z toho nebylo týden „špatné“. To jsou zakázky, které dostávám, a proto vidím odolnost jako schopnost reagovat na proměnlivé životní či zátěžové nebo stresové situace. U dospívajících je také často zakázkou snaha o udržení životní rovnováhy nebo wellbeingu. A protože používám terapeutický směr zaměřený na tělo – biosyntézu –, zapojuji ve svém přístupu i odolnost fyzickou či smyslovou. Ale pracujeme také samozřejmě na emoční odolnosti, všímavosti, laskavosti. Je to takový propojený „velký balík“.

Jak buduje odolnost u dětí sám rodič?

Ideální je dobré rodinné prostředí. A v tom je podle mě potíž – jak edukovat rodiče? Bylo by dobré, aby rodiče vnímali vývojové potřeby dětí a na základě toho je vystavovali adekvátním nárokům, které přirozeně přináší život jako takový. Tam to někdy vázne. Například ke mně přijde dítě ve čtvrté třídě a já vidím, slyším, že se k němu rodiče chovají, jako by mu byly tři roky. Začne být vidět rozpor. Ideální je odolnost budovat od začátku, v drobnostech. Malé věci dělají velké věci. Myslím si, že v určitém věku je v pořádku, když dítě třeba zažije trošku žízeň, protože pak si uvědomí, co to je tu žízeň nemít. Nemyslím to v extrému, opravdu jenom trochu, aby zkusilo, jaké to je, aby poznalo mírný pocit nepohodlí. Vidím některé takzvaně vrtulníkové rodiče, kteří si na jednodenní výlet berou pro dítě troje převlečení nebo zásoby jídla na tři dny s obavou „co kdyby“. Ale takhle u dítěte odolnost nevypěstujeme.

Toho komfortu si pak dítě asi moc neváží…

To záleží. Netvrdím, že do mrazivého dne nedám dítěti rukavice, ale když dítěti mladšího školního věku třikrát řeknu, že je zima, ono vidí, že se oblékám, beru si čepici, šálu, rukavice a dvacetkrát mi řekne „ne“, no tak ne. Tak si je nevezme a možná mu bude trochu zima na ručičky. Dnes si spousta dospělých myslí, že jsou špatní rodiče, když dítě zažije mírně nekomfortní situaci. Mají strach ze selhání, z toho, že nebudou dost dobří rodiče. Já si ale myslím, že dítěti nedělají dobrou službu. Nečtou jeho potřeby, nedávají mu prostor pro rozvoj jeho vlastních kompetencí, zodpovědnosti, a tedy ani nepodporují jeho odolnost.

Pak se setkávám s důsledky tohoto přístupu v pubertě, kdy dětem v sedmé třídě najednou chybí spousta dovedností. Často neumí říct ne, neumí dát sobě ani druhým zdravé hranice, něco nebo někoho bez pocitů viny odmítnout. A rodič to vidí jako něco negativního a spustí poplach: co s tím? Ale to nezačalo v nynější době. Je tedy vhodné začít „trénovat“ včas – vystavovat dítě přirozeným situacím. Žijeme v polaritách, na nějaké škále. Jak mám zvážit, že je něco dobře, když jsem nikdy nezakusil, co to je nedobře? Nemám moc s čím srovnávat. Někdy to vysvětluji na příkladu mandarinky. V životě jste neviděla mandarinku, nikdy ji neochutnala a já vám teď o ní budu básnit. Je to takové oranžové, kulaté, výborné. Šťáva z toho úplně teče. Budete na mě koukat, ale nezažijete to na vlastní kůži. Ten opravdový lahodný pocit přijde teprve, až ochutnáte, zakusíte, poznáte.