S otevřeným srdcem

„S otevřeným srdcem přebývejte v nevědění…“ A tak jen sedím a uvědomuji si, jak se uvnitř mě i kolem mě pozvolna rozlévá klid. Moje tělo se uvolňuje a spolu s ním i oblast kolem srdce. Všechno tak nějak měkne, vláční. Tělo i tvary v místnosti. V mysli narůstá otevřený prázdný prostor, obvykle ostré hranice mezi mnou, prostorem a druhým se rozplývají. Jenom jsem, otevírám se něčemu většímu, co ode mě zároveň není oddělené, vnímám vlnu, která mě nese. Vlnu, která nese všechno. Okamžik je plný, jasný, překypující smyslem a láskou. Všechno pulzuje životem. A také neproniknutelným tajemstvím. Není nic, co by bylo potřeba udělat, není žádné jiné místo, kam by bylo třeba jít.

„S otevřeným srdcem přebývejte v nevědění…“ Zatímco druhý leží na lehátku, vědomě odkládám myšlenky a záměry. Sedím a nevím, co dělat. Vkrádají se myšlenky: neměl bych přece jen vědět, neměl bych cítit, vnímat to či ono? Malá mysl, která by ráda věděla, rozuměla, ovládala, dělala věci „správně“… A tak znovu odkládám myšlenky, představy, role a rozlišování mezi mnou a druhým a snažím se vracet k otevřenosti, rozevírat alespoň malou skulinu v navyklém proudu myšlenek… Pozvolna to všechno odpadá, jak se noříme do společného ticha.

„S otevřeným srdcem přebývejte v nevědění…“ Podobá se to meditaci – ani v ní nejde o dosahování, o řešení, ale jen o prosté spočívání. Spočívání v nevědění, což znamená v určitém stavu „před“ nebo „za“ myšlením, v těch okamžicích, kdy se obvyklý proud myšlenek přeruší a my jsme v hlubším kontaktu s celkem, s bezmeznou šíří. Z tohoto místa pak vycházíme k druhému a do ošetření, které má nejčastěji tu podobu, že se druhého jemně dotýkáme dlaněmi a vytváříme pro něj bezpečný podpůrný prostor, v němž se tělo může postupně uvolňovat, zklidňovat a zvláčňovat. Znáte to, když vám leží na klíně kočka a její pružné tělo najednou daleko víc připomíná něco, co se rozlévá a přelévá? Vrstvy překrývající hlubokou živost a šíři se postupně uvolňují a rozpouštějí. Plný potenciál našeho bytí, který držely nebo překrývaly, se najednou může plněji projevit v každé buňce těla.

„S otevřeným srdcem přebývejte v nevědění…“ To je ústřední instrukce, ke které se na výcviku kraniosakrální biodynamiky znovu a znovu vracíme. Vnímám dotek, vnímám dech proudící v těle a jemné záchvěvy. A to je celé. Občas se objeví impulz k tomu, dotek upravit nebo se přesunout na jiné místo, a tak ho s důvěrou následuji. Důvěra je tu klíčová. Vlastně celá ta „práce“ stojí na důvěře, že za vhodných podmínek si tělo samo nalezne cestu k větší celistvosti, zdraví a vitalitě. A to je na tom krásné, důvěřovat v moudrost těla, důvěřovat, že tělo zná odpověď. A tak když je ošetření u konce, občas až nevěřícně naslouchám a sleduji, co se v druhém, zatímco ležel na lehátku, odehrálo. A zároveň to znám od sebe, nečekaná živost nebo hluboký klid vycházející z uvolnění a propojení různých vrstev mého bytí…

„S otevřeným srdcem přebývejte v nevědění…“ Zkušenost vnitřní celistvosti. Pocit „jsem hluboce v pořádku“, stav, v němž se veškeré otázky, pochybnosti a vnitřní spory rozpouštějí a který není ničím, co by bylo vyhrazeno jen meditaci nebo kraniosakrálnímu ošetření. Je to zkušenost, kterou často zažíváme s druhými, pokud se nám dostává bezpodmínečného přijetí a porozumění a my se nemusíme o nic snažit. V těchto chvílích se dotýkáme něčeho hlubšího, v těchto okamžicích hmatatelně vnímáme svou pravou podstatu.