Syndrom podvodnice

Možná jste někdy slyšely*i o pojmu impostor syndrome, který se do češtiny překládá jako syndrom podvodnice (nebo syndrom podvodníka). Poprvé ho pojmenovaly psycholožky Pauline Rose Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Generické femininum je tu však na místě, protože autorky také odhalily, že to jsou zejména úspěšné a vzdělané ženy, které impostor syndrome postihuje nejvíce. 

Individuální záležitost, nebo systémový problém?

Pokud si stále ještě říkáte, že se jedná o individuální záležitost, možná vás o opaku přesvědčí fakt, že syndrom podvodnice je kromě žen častější také u dalších společensky marginalizovaných skupin. Podobně jako například u menšinového stresu, i syndrom podvodnice poukazuje spíše na systémové překážky a nastavení společnosti než na individuální situaci konkrétních osob. Naše pochybnosti o vlastních schopnostech je důležité nahlížet právě ve společenském kontextu. Proto do velké míry závisí na tom, zda nám úspěch či schopnosti připisují také stereotypy nebo společenská očekávání na základě různých společenských faktorů a atributů. Pokud patříme do skupiny, kde se konkrétní typ úspěchu spíše neočekává nebo není v daném oboru či oblasti dostatečně reprezentován, můžeme se potýkat s komplikovanými emocemi i v případě, že se nám uspět podaří. Může se u nás rozvinout právě impostor syndrome. 

Gender a reprezentace

Otázce genderovaných reprezentací, konkrétně představ spojených s osobami ve vědě, začal v roce 1966 zkoumat David Chamber v experimentu „Draw a Scientist“ mezi žactvem základních škol v Kanadě a v USA. Od té doby byla tato metoda mnohokrát replikována a máme k dispozici poměrně rozsáhlá data o tom, jaké měly děti v různých historických obdobích předsudky (bias). I když se představy o tom, jak vypadá člověk, který se věnuje vědě, mění také podle věku dětí, tento poměr stále zdaleka neodpovídá zastoupení žen ve vědě a svědčí o systémovém problému. 

Ačkoli dochází k postupnému zlepšování situace – v šedesátých letech děti kreslily vědkyně jen v 1 procentu případů, v roce 2019 už to bylo 28 procent –, zastoupení vědkyň v představách dětí stále není vyrovnané. Caroline Criado Perez mluví o takzvaném předsudku o brilantnosti (brilliance bias), který stále prostupuje různými oblastmi i vědními obory a má za následek menší účast žen v těch oborech, kde je to, co společensky považujeme za brilantnost, potřeba. To vše je součástí kontextu, na jehož základě syndrom podvodnice funguje. Zkušenost s tímto syndromem může také zásadně ovlivnit například akademický rozvoj osob, které patří do podreprezentovaných skupin a navzdory svým schopnostem zažívají pocity nedostatečnosti, jejichž důsledkem může být úplná rezignace na akademické prostředí.

Co s tím?

Existuje významná souvislost mezi syndromem podvodnice a problémy s work-life balance. Tato souvislost se však může minimalizovat, pokud pracující získají lepší organizační podporu. To znamená, že instituce a organizace mohou pomoci zmírnit dopady impostor syndrome na pracující, pokud si této souvislosti budou vědomy. A to je skvělá zpráva.

Uvědomění si a rozpoznání toho, že něco existuje, je prvním krokem k řešení. Na straně lidí, kteří impostor syndrome zažívají, může být zásadním momentem to, že pro své pocity naleznou označení. Oficiální definice jim může pomoci s lepším uchopením impostor syndrome, přičemž mohou lépe reflektovat jeho dopady. U syndromu podvodnice je moment konceptuálního uchopení obzvlášť důležitý. Pokud totiž pochybujete o svých vědomostech a zkušenostech (nebo alespoň o tom, zda jsou opravdu „reprezentativní“ či „objektivní“), právě externí validace může odstranit první bariéry na cestě k rozpoznání problému. Na straně osob, které impostor syndrome pozorují u ostatních, to může znamenat, že naráží na systémový či institucionální problém. Například na fakt, že ženy nemají na konkrétním pracovišti dostatečnou podporu nebo jsou častěji než muži přerušovány, když mluví na pracovních schůzkách. Kromě toho nám zpozorování syndromu podvodnice může pomoci také v nastavení zrcadla v momentech, kdy se stejný mechanismus spustí u nás samotných, a může tak přispět k odhalení a reflexi našich vlastních vzorců chování. Obzvlášť pokud jste byla socializovaná jako žena, povědomí o syndromu podvodnice (a o tom, že podobné pocity nezažíváte sama) vám může změnit život.

Zdroje:

Bravata, D. M., Watts, S. A., Keefer, A. L., Madhusudhan, D. K., Taylor, K. T., Clark, D. M., Nelson, R. S., Cokley, K. O., & Hagg, H. K. Prevalence, Predictors, and Treatment of Impostor Syndrome: a Systematic Review. Journal of general internal medicine. 2020, 35(4), 1252–1275

Clance, P. R., & Imes, S. A. The Imposter Phenomenon in High Achieving Women: Dynamics and Therapeutic Intervention. Psychotherapy: Theory, Research & Practice. 1978, 15(3), 241–247

Cokley, K., Smith, L., Bernard, D., Hurst, A., Jackson, S., Stone, S., Awosogba, O., Saucer, C., Bailey, M., Roberts, D. Impostor Feelings as a Moderator and Mediator of the Relationship Between Perceived Discrimination and Mental Health Among Racial/Ethnic Minority College Students. Journal of Counseling Psychology. 2017, 64(2), 141–154

Criado Perez C. Invisible Women: Data Bias in a World Designed for Men. Abrams Press: New York, 2019

Miller, D. I., Nolla, K. M., Eagly, A. H., Uttal, D. H. The Development of Children’s Gender-Science Stereotypes: A Meta-Analysis of 5 Decades of U.S. Draw-A-Scientist Studies. Child Dev. 2018, 89: 1943–1955

Nebeská, A. (2024). Genderová dimenze inkluzivního přístupu v práci a vzdělávání. Sociologický ústav AV ČR.