Milovat své nepřátele

O Chammurapiho zákoníku jste už možná někdy slyšeli. Nejspíš v rámci výuky dějepisu na základní škole. Je to soubor pravidel z 2. tisíciletí před Kristem, podle něhož má být míra pomsty stejná jako újma způsobená poškozenému. Nejznámějším vyjádřením tohoto zákoníku je zřejmě právní věta: „Oko za oko, zub za zub.“ Podle ní bychom se k ostatním lidem měli chovat tak, jak si to zaslouží. Ke zmíněným pravidlům jsem se dostala v nedávné době, a to díky přípravě podkladů ke kázání, při dohledávání souvislostí k novozákonnímu textu z Matoušova evangelia. Starý zákon zmiňuje minimálně na třech místech, že Izraelité provozovali praxi „oko za oko, zub za zub, nohu za nohu, zlomeninu za zlomeninu“. A pak přišel rabbi Ježíš a toto zákonodárství postavil doslova „na hlavu“. Vlastně všechna evangelia a celý Nový zákon jsou prostoupeny myšlenkou, kterou se Ježíš svým následovníkům snažil vštípit a způsobem života názorně ukázat: „… já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,39–44) Jenže, Ježíši, my jsme lidé, nejsme svatí, žijeme ve světě plném extrémů! Žít důsledně podle Ježíšova učení a evangelia se v tomto případě jeví spíš jako bláznovství.

Rutger Bregman, nizozemský historik a novinář, ve své pozoruhodné knize Lidstvo – dějiny naděje dokazuje, že Ježíš popisoval v zásadě racionální princip lidského jednání. V jazyce moderní psychologie se mu říká nekomplementární chování a stručně řečeno jde o veskrze otevřený, přijímající přístup k lidem, kdy nepředpokládáme, že dobří jsou v prvé řadě jen naši nejbližší, ti, které známe a které jsme si do života sami vybrali, případně naši sousedé a spoluobčané, ale že jsme schopni se podobným pohledem podívat i na své nepřátele. Jednat s nimi. Otevřít se jim. 

Pokud jste dočetli až sem, možná vás napadlo: co je to za šílenou myšlenku? Přijmout nepřátele? 

Možná že častěji, než bychom chtěli, chování ostatních zrcadlíme. Na hezká slova reagujeme pozitivně, ale jakmile se nás někdo něčím dotkne, obvykle to „schytá“. A když ne on, tak někdo jiný, na koho svou frustraci přeneseme. „Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kteří milují vás? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry?“ ptá se Kristus v evangeliu. Ta otázka patřila tehdejším lidem, kteří rozhodně nežili vždy v míru. Ale je určena i pro nás dnes. Od vydání Bregmanovy knihy jsme svědky minimálně dvou velkých lidských tragédií – války na Ukrajině a kolem Pásma Gazy. V kontextu zpráv o zvěrstvech, která z obou míst přicházejí, se uvažování o lásce k nepřátelům může jevit jako téměř nepředstavitelné. Přesto se Bregman ptá: „Zvládneme jít ještě o krok dál? Jsme navzdory době a událostem schopni nekomplementárního chování? Může toto chování fungovat i ve větším měřítku, v době války, po teroristických útocích, ve vězeních?“ 

Nejednoduché otázky, na které hledáme odpovědi. A mnohdy je velmi složité neřídit se jen tím, co vidíme kolem, a nenechat se strhnout tíhou situace. Ještě těžší je vyjít ze své komfortní zóny a žít velkoryse a laskavě. Ale má to smysl!