Rituál hledání vize

Není mnoho příležitostí v životě, kdy bychom se jen zastavili a ponořili se hlouběji do svého bytí. Poštěstilo se mi prožít takové drahocenné dny jen párkrát a tuším, že poprvé vědomě to bylo před několika lety, kdy se kolem mě mihla informace o rituálu zvaném vision quest – hledání vize. Pocítila jsem lehký záchvěv, nepatrný výboj v srdci, jako když přeskočí jiskra, a téměř bez rozmyslu, ba i bez vědomí toho, oč jde, jsem se přihlásila. 

Obřad hledání vize patří v mnoha obměnách v domorodých kmenech k takzvaným rituálům přechodu. Těch existuje u tradičních kultur celá řada. Obvykle jsou podstupovány v určitém životním období, kdy podtrhávají změnu – když se chlapec stává mužem, dívka ženou, ale také když někdo touží po hlubším sebepoznání, hledá léčení nebo jde naproti své vlastní transformaci. Takové přechodové rituály dnes v naší společnosti postrádáme a mohli bychom spekulovat nad tím, že jejich absence může být jedním z důvodů, proč je právě na Západě tak častá krize identity. Nebo bychom mohli uvažovat o tom, co by se změnilo, kdybychom se přístupem původních národů inspirovali. 

Příprava, proces, integrace 

Vision quest, na který jsem se přihlásila, vedl severoamerický indián z kmene Lakotů. Hlavní část hledání vize může působit docela extrémně, neboť spočívá v tom, strávit čtyři noci v lese, bez jídla, bez vody a (ideálně) beze spánku, na místě, které si člověk předem vybere, s naprostým minimem věcí. Tomuto vyvrcholení však předchází poměrně důkladná příprava v podobě vázání modlitebních váčků, celkem čtyři sta pěti, a to v pěti barvách. Kosmologie lakotských indiánů říká, že každý světový směr má sto jedna spiritů, každý má také svou typickou barvu – žlutá (východ), červená (jih), černá (západ), bílá (sever). Hledači tedy vážou sto jedna váčků v každé ze čtyř barev a poslední, čtyřstý pátý, je fialový a reprezentuje spojení s éterem, s tím, co nás přesahuje, s Velkým Duchem. Všechny modlitby jsou navázány na jeden provázek a tvoří tak dlouhý pás plný váčků, které s trochou představivosti vypadají jako malí spiriti se sukýnkami. 

Příprava na quest spočívá v tom, že si nejprve každý hledač naváže tyto pytlíčky – do čtverečku látky zmíněných pěti různých barev dává tabák jako dar spiritům daného směru. Během vázání pytlíčků je doporučeno vkládat do každého z nich své záměry, modlitbu, kterou člověk vdechne do bytí. 

Rituálu se účastní dvě skupiny lidi – vedle hledačů jsou to i pomocníci. Po následující čtyři dny a noci jsou propojeni skrze oheň, který ve dne v noci plane v „základním táboře“ a který neustále někdo takzvaně drží. Tím je myšleno to, že ten, kdo je k tomu v danou chvíli určen, neustále drží svou pozornost v přítomnosti a stará se o blahobyt ohně. Říká se, že pomocníci za hledače jedí, pijí i spí a oheň pak transformuje a přenáší jejich energii těm, kteří „sedí“ v lese. 

Celý rituál začíná potní chýší, indiánskou saunou, která pro indiány reprezentuje dělohu Matky Země. Do ní člověk vstupuje, aby se mohl pomyslně znovu narodit jako lepší obdoba sebe sama. Po tomto rituálu znovuzrození se jde do lesa, kde se hledači rozmístí v takové vzdálenosti, aby o sobě nevěděli. Místo, které si každý sám vybere, je po následující čtyři dny jeho místem usebrání, modlitby a pomyslným domovem. Místo je ohraničeno pásem váčků, vždy s danou barvou v jejím příslušném světovém směru. Na východě je pak jednoduchý mechanismus na „otevření“ dveří, to aby mohl hledač vyjít ven na záchod a pak se zase do svého bezpečného prostoru vrátit. S sebou mají hledači jen základní věci nezbytné k zajištění tepla a alespoň nějakého pohodlí – teplé oblečení, karimatku, spacák, plachtu a provaz k jejímu umístění, aby byli v suchu, kdyby pršelo. 

Čtvrtého dne ráno se pak hledači postupně vyzvednou a vracejí se do tábora, kde proběhne závěrečná potní chýše. Následuje oslava v podobě hostiny a odpočinek. Další den je věnován sdílení prožitků účastníků – jak hledačů, tak pomocníků. Ta nejtěžší práce však přichází následně ve formě návratu do každodennosti, která v každém okamžiku poskytuje možnost integrovat vhledy a poznání do běžného života. 

V našich končinách se říká, že „bez práce nejsou koláče“. Z tohoto pohledu jde o výměnu – něco dám, něco dostanu. Nahlédneme-li však do původních kultur, velmi často můžeme pozorovat dávání, které ale nezbytně neznamená, že něco získáme zpátky. Dáváme, protože chceme transformaci. To, jestli budou modlitby vyslyšeny, je v rukou Velkého Ducha. Můžeme na to ale s jistou nadsázkou pohlížet tak, že člověk obětuje své pohodlí a naplňování banálních tužeb s vírou, že si jej Velký Duch všimne a vyslyší jeho volání. 

Známé anglické přísloví no pain, no gain (žádná bolest, žádný zisk) pochází z básně Roberta Herricka „Hesperides“ a vykládá se tak, že osud člověka se odvíjí od jeho bolesti. Z jistého úhlu pohledu by mohlo toto přísloví platit i pro uvedený rituál. Vnímat však vision quest jako podstupování bolesti by nebylo správné. Snad bychom jej mohli vidět jako obětinu, která posiluje vlastní bytí, napomáhá upevnění vůle a spojení se sebou v obklopení přírodou, jejími elementy a silou.