Války vnitřní a vnější

Když se dívám na dnešní svět zmítaný válkami, chtěla bych se zeptat, jak byste ze své pozice psychoanalytika popsal souvislost mezi vnějším bojem ve společnosti a vnitřním konfliktem v člověku. Vím, že se k této dynamice rád vyjadřujete a považujete ji za zásadní.

Dotaz se myslím dotýká prastarého tématu podobnosti mezi vnitřním, intrapsychickým světem a vnějším, externím, takzvaně objektivním světem. Věřím, že tu platí obdobné, ne nutně stejné, ale analogické procesy. Pomáhám si amatérsky podobenstvím s Mendělejevovou tabulkou prvků. Stejná voda či železo v člověku i ve vesmíru.

Z hlediska mého oboru je toto téma má dávná inspirace, která se se mnou táhne dlouhé roky. Můj „intrapsychický vyhledávač“ po něm pátrá v literatuře i poezii. Jeho podoby potkávám i v psychologickém uvažovaní svých učitelů: Sigmunda Freuda, u nějž se týká konceptů osobního nevědomí, které neustále intervenuje do vidění a prožívání externí reality, a C. G. Junga, kde se dotýká spojení nevědomí osobního a kolektivního. A manifestuje se třeba i prostřednictvím synchronicity nebo náboženských symbolů a samozřejmě též ve snech a ve snaze o jejich pochopení. Zde průnik vnějšího podnětu a vnitřní zkušenosti vytváří svébytné obrazy a imaginaci.

Jak tedy podle vašeho vidění inspirovaného Freudem i Jungem rozumět obrazu „vnitřní válka v člověku“?

Metafora „válka v člověku“ předpokládá existenci a zkušenost člověka s vnitřním napětím a konfliktem. Je to obraz, který nám slouží k možnosti pozorovat analogie s válkou ve vnějším světě. Nejde zde samozřejmě o psychologicky přesné pojmosloví. Spíše než o vnitřní válce se mluví o neuróze, ale ne ve smyslu nozologie duševních poruch. „Válka“ každopádně vzniká, když intrapsychický konflikt přesáhne schopnost subjektu ho zvládat, když člověk není schopen unést konfliktní obsahy svého nitra. Obdobně jako když napětí ve společnosti, třeba v určitém regionu, narazí na meze v oblasti vyjednávání, komunikace a kompromisu. 

Povězte o podobách konfliktu v člověku víc.

Především chci říct, že jsem vůči lidskému konfliktnímu nitru celkově pozitivně nastaven. Intrapsychický konflikt je zdrojem energie, je možná i nezbytnou podmínkou změny a vývoje. Nemám ho jen za neurózu, kterou je třeba léčit a zbavit se jí. Má pro mě rozměr něčeho univerzálně i specificky lidského. Považuji ho za základní „homiidní“ znak a lidskou konstantu. V náboženském slovníku za jistou podobu nesnadného a nejednoznačného „požehnání“, kterého se člověku dostalo. 

Věřím, že se zvládáním vnitřního konfliktu souvisí vznik specifické lidské kultury s fenomény, jako je symbolická schopnost abstrakce, řeč, rituály, náboženství. Také poezie, divadlo či různé jiné podoby umění jako symbolického vyjádření intrapsychického napětí, jež je ztvárňováno na jevišti ke společnému sdílení a reflexi. Dochází k úlevě skrze symbolické odčinění, nebo třeba humor, který osvobozuje z izolace a vytváří zážitek spojení.

Je pravda, že i zvíře v zajetí, či vyloučené ze stáda, začne mít symptomy „neurózy“, ale schopnost sebereflexe a odtud vedoucí intrapsychické změny je myslím pozoruhodně lidská.

Domnívám se, že právě úsilí o zvládnutí vnitřního konfliktu je pro nás lidi specifické, jedinečné a charakteristické. Nejsme odsouzeni jen k reakci či adaptaci – útoku či útěku. 

Jsme schopni vytvářet vnitřní prostor, v němž mohou (a nemusí) vznikat i jiná řešení. Kde mohou být hledány i jiné, tvořivější způsoby zvládání vnitřního napětí. Zde se otevírá možnost „introverze“ jako vzniku vědomé možnosti – vnitřní varianty reakce na vnější podnět. Jde tedy o úsilí směřované dovnitř, na vnitřní změnu. Ne jen o úsilí orientované na vnější realitu a na změnu prostředí, aby lépe vyhovovalo našim potřebám. Ostatně o toto úsilí zaměřené na vnější změnu se ani „nebojím“, to naše kultura rozvíjí jako svoji dominantní funkci. Bojím se spíš o tu sublimovanou, symbolickou, intrapsychickou funkci – a rád se o ni starám. Vnímám v ní naději.