Extrémní situace v soukromém životě psychologů

Otázky do ankety zněly: Jakou extrémní situaci jste v životě zažili? Jak jste si v ní poradili a co vám nejvíce pomohlo? Někteří oslovení neměli čas a jiní nám sdělili, že nic podobného si z osobního života nevybavují. Odpovědi tří odbornic, které se nakonec staly součástí tohoto textu, jsem doplnil také svojí reakcí, protože o různé silné prožitky v životě nouzi nemám. Často je to však něco, o čem vím jen já sám. Jak zpívá Tim Buckley v jedné své písni: „Stejně jako když si kluk hraje na vojáka, bojuji ve válkách, o kterých svět neví, a nikdy je nevyhrávám nahlas.“ I pokud v následujících příbězích nejde přímo o vnitřní drama, někdy je jejich složkou omezená možnost sdělit zážitek ostatním. Nejspíš i to nakonec činí prožívané situace extrémními. 

Alena Plháková vyučovala dvacet let na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého obecnou psychologii a dějiny psychologie.

Vzpomínám si na jeden rodinný výlet do Prahy, kdy jsem se starší sestrou, kterou jsem ve všem napodobovala, lezla na Vyšehradě po příkré stráni nad Vltavou. Bylo mi tehdy asi pět let. Uklouzla mi noha a málem jsem sjela do hlubokého příkopu. Rodičům jsme nic neřekly. V deseti jsem zase s kamarádkou skákala po ledových krách na zlínské řece Dřevnici, která se při jarním tání rozvodnila. Při jednom nepovedeném skoku jsem spadla do ledové vody. Dostat se mezi velkými ledovými krami na břeh bylo docela obtížné. V mokrém oblečení jsem došla domů a snažila se ho uklidit, aby se rodiče nic nedozvěděli. Zpětně se mi zdá, že jsem měla z rodičů hodně velký respekt. Možná proto spoléhám v extrémních situacích téměř výhradně sama na sebe. Asi v nich většinou uvažuji docela chladnokrevně a teprve dodatečně se „rozklepu“. 

Jedna z pozdějších vzpomínek se vztahuje k situaci, kdy jsem se po silvestrovské oslavě v noci vracela pěšky domů. Asi mě napadlo, že se potřebuji provětrat. Venku skoro nikdo nebyl, ale pak se odněkud vynořila skupina pěti mladíků, kteří mě obklopili a sprostě mi nadávali. Žádnému z nich jsem se nedívala do očí a nic neříkala. Po chvilce jsem si vybrala největší mezeru mezi dvěma z nich a se slovy „s dovolením“ jsem jí prošla. Nechali mě jít. Jenom za mnou poslali další nadávku. 

Při setkání s lidmi, které vnímám jako potenciálně nebezpečné, se většinou vyhýbám přímému či upřenému pohledu, protože mám pocit, že bych je tím mohla vyprovokovat. Pokud překonám nějakou subjektivně nebezpečnou situaci, zpravidla o tom nemluvím a ani si nemyslím, že by mi to pomohlo. 

Daniela Vodáčková je psycholožka, psychoterapeutka a supervizorka, která se třicet pět let zaměřuje na téma krizové intervence.  

Byly mi čtyři roky, když do naší země vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Moje rodina žila na Vinohradské ulici v čísle 17, naproti rozhlasu. V té době jsme byli na Šumavě a dost strastiplně jsme se museli dopravit do Prahy. Ochranu mladým rodičům s malou holčičkou nabídli vedoucí pionýrského tábora, pozvali nás na zbytek pobytu do svého areálu a také nás pak vzali do svého autobusu, protože hromadná doprava byla ochromená. Pamatuji si nervozitu dospělých i dětí, nekonečné kolony vojenských aut, starost, jestli natankujeme, a pak v Praze cosi, co mi vstoupilo do snů. Zdávalo se mi o domě postaveném z lešení. Později, když jsem se učila hypnózu, se mi ten obraz objasnil. (Učit se totiž znamenalo absolvovat také několik hypnotických sezení.) V hypnóze se mi dům z lešení objevil znovu a ještě za chvíli přišel vjem čehosi, co hořelo. Po probuzení se mi to konečně propojilo. Když jsme přijeli do Prahy, náš dům byl zamčený, hlídali ho ruští vojáci a nechtěli nás pustit dovnitř. Za rohem ve Španělské ulici jsme našli otevřený vchod. Náš dům byl ze strany dvora obestavěn lešením, lezli jsme po něm až do druhého patra a do bytu jsme se dostali oknem z koupelny poté, co otec rozbil sklo. Ta hořící věc byl autobus na Vinohradské. Ve školce jsme si potom pořád hráli na válku. Dlouhé dřevěné tyčky byly pušky a neustále jsme z nich na sebe navzájem stříleli. Učitelkám to nedělalo dobře a zakazovaly nám to. Dnešním dětem by se asi věnoval terapeut a nechal by je pomocí hry událost zpracovat. Tehdy jsem se jen dozvídala, že děláme něco špatného. 

Veronika Víchová je klinická psycholožka a psychoterapeutka. Věnuje se dospělým se zaměřením na psychosomatiku a léčbu traumatu. Zabývá se i hypnózou a relaxací. 

Vzpomínám si na zážitek z léta 1998. Byla jsem s přítelem v Mexiku. Po drobné rozepři jsme šli oba zadumaně po promenádě. Bylo poledne, slunce zářilo, po pravé ruce jsem měla moře a na druhé straně cesty nádherné koloniální vily. Na chvíli jsme se zastavili a koukali na moře, každý svým směrem. Ani jeden z nás si nevšiml, že jsme se zastavili u jednoho opuštěného neopraveného domu. Byla jsem k němu otočená zády a přes bílé kamenné zábradlí jsem sledovala moře. Nebýt našeho sporu, tak by to byl krásný okamžik.
Najednou někdo přiběhl tanečním krokem a zezadu mě objal. V první chvíli jsem měla velmi příjemný pocit, že mě chce dotyčný překvapit, jako když jsme si jako děti zakrývali oči a hádali, kdo to je. Ale jeho ruka se svezla k mému popruhu brašny na foťák a něco mě tlačilo v oblasti ledvin do zad. Příjemný pocit zmizel a můj mozek začal pracovat na sto procent. Okamžitě jsem věděla, že kromě zrcadlovky a objektivů (focení byla moje velká vášeň) jsou v brašně doklady, peníze, letenky a klíče od pokoje. Omnia mea mecum porto. 
Něco ve mně začalo bojovat. A něco ve mně zároveň říkalo: Jsou to jenom věci, vykašli se na ně. Křečovitě jsem tiskla pravou ruku přes popruh a snažila se vymanit ze sevření. Uvědomila jsem si, že těch mexických kluků je tam víc, ale přihlíželi, držel mě jen jeden.
Přítel pořád hleděl na moře, připadalo mi jako věčnost, než si všiml, co se děje. Už jsem v tu chvíli byla u silnice a přetahovali jsme se s Mexičanem o brašnu. Přítel se rozběhl k nám, cestou ztratil botu… Podařilo se mi brašnu vytrhnout a kluk znovu ladným pohybem zmizel v opuštěné vile.  

Chvíli jsem mlčela, všechno mi běželo několikrát hlavou, než jsme s přítelem začali mluvit o tom, co se vlastně stalo. Konec dobrý, všechno dobré… Byla jsem šťastná, že nemusím přes půl Mexika na ambasádu řešit, že jsme bez dokladů, letenek a peněz. Byla jsem také šťastná, že náš spor je pryč… naprostá malichernost v porovnání s tou událostí s mladíkem. Ale v hlavě mi pořád běželo, zda měl nůž, zbraň a co by se stalo, kdyby ji použil.
V průběhu mně nejvíc pomohl boj o přežití, který mi dal sílu (správněji asi poplachová stresová reakce), a následně rozhovor s partnerem a čas. Současně si pamatuji ambivalenci toho zážitku s Mexičanem: jeho něžné objetí versus násilí, ladné pohyby versus křik. Od té doby si více všímám, kudy jdu. A opravdu platí: Omnia mea mecum porto. – Vše potřebné nosím s sebou. Tedy nejen doklady, ale i smysly a rozum. 

Ondřej Fafejta vystudoval psychologii, je psychoterapeut, odborný redaktor nakladatelství Portál a spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost. 

V osmnácti letech jsem se začal hodně zajímat o sebepoznání a seberozvoj. Chtěl jsem se stát sám sebou. Ve čtyřiadvaceti se to u mě vystupňovalo do potřeby řídit se jenom spontánními impulzy. Začal jsem chodit po městě jakoby v hypnotickém stavu a poslouchat vnitřní nutkání. Například mě to „táhlo“ do vlaku, i když jsem neměl jízdenku. „Říkalo“ mi to, abych vystoupil pár zastávek od Prahy. Průvodčí do té doby naštěstí nepřišel, ale byla ve mně ve vlaku obava, jak bych mu to vysvětlil. V té době jsem také jel se známými na hory lyžovat, i když jsem sjezd vůbec neovládal. Bral jsem to ovšem instinktivně jako zkoušku odvahy. Na místě jsem sjížděl z kopce bez jakékoli přípravy, až dokud mě známá nenaučila základy techniky. Za celou dobu, kdy jsem tohle všechno prožíval, se mi ale nic nestalo. Prožíval jsem ovšem nihilismus. Říkal jsem si: „Možná Bůh neexistuje, život nemá smysl a já budu trpět, dokud nezestárnu a neumřu.“ Následujícího jara jsem se měl stěhovat. Byl jsem se podívat na byt na úplném okraji Prahy. Nijak mě nezaujal, ale zdál se mi sen, že v něm bydlím. V souladu s tím, jak jsem tehdy věci vnímal, jsem si myslel, že když jsem v bytě ve snu bydlel, měl bych v něm žít i ve skutečnosti. Ta představa mě však po probuzení naplňovala smutkem. Už to dál nešlo, něco se ve mně vzepřelo. Vyvzdoroval jsem si sám na sobě, že se tam stěhovat nebudu, a našel jsem poté lepší bydlení. Od té doby jsem se začal učit, že o svém životě můžu rozhodovat; že věci nejsou jen dobře, nebo špatně; že není žádná daná přirozenost, jíž se musím podřídit. (To bylo ještě předtím, než jsem studoval psychologii.) Postupně jsem přišel na to, jak snáze uplatňovat vlastní volbu a riskovat důsledky toho, pro co se rozhodnu. Jako bych tehdy své já stvořil úplně znovu.

Ptal se Ondřej Fafejta, psychoterapeut, redaktor odborné literatury v nakladatelství Portál a spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost.