Splendor Solis – svědectví o proměně

Splendor Solis jakožto alchymický manuskript je svědectvím o proměně – o proměně kovu a tinktury, o proměně života, o proměně člověka. Svět, ve kterém dnes žijeme, prochází proměnami rychlými a nevídanými. Některé s napětím očekáváme a kvitujeme je, ale jiných se bojíme. Těšíme se třeba na nový model telefonu, na nový díl seriálu a tak dál. Jsou však také procesy, před kterými bychom nejraději zavřeli oči – zhoršující se životní prostředí a bezpečnost ve světě, sucho, záplavy, války…

Rád bych se soustředil zejména na proměny vnitřní. Do těch se nám totiž chce většinou nejméně. Sice bychom se rádi zbavili zlého, ale jinak bychom spíše zůstávali stejní. Proměna vede ke zrání a zušlechtění, což je pozitivní, ale je s ní spojeno i dospívání a stárnutí, a to už tak příjemné není. Nelíbí se nám ani změny hodnot a postojů – hlavně aby to moc nenarušilo naše pohodlí. Procházet změnami zkrátka bývá velké utrpení. Vždyť i kovy při alchymické proměně „trpí“.

Bolest a zrání 

Člověk je udiven, kolik utrpení jsou lidé schopni snášet například ve válce, zatímco my, kteří žijeme v poměrném blahobytu, jsme na utrpení, zejména to vnitřní, spíše přecitlivělí. Týká se to zejména mladých lidí. Někdy může být obtížné i vybrat si jídlo v restauraci. Spotřeba utišujících léků stoupá, vnitřního utrpení se mnozí zbavují sebepoškozováním, překrývají ho novými a novými podněty, věcmi a zážitky, utíkají od něj k internetu. 

Na nás psychology se lidé často obracejí proto, abychom jim pomohli se utrpení zbavit. Ale bez utrpení není zrání. Proto dnes po světě chodí tolik „věčných mladíků“ nebo dokonce přerostlých „dospělých dětí“. Ať chceme, či nechceme, bolest je nezbytným kořením a solí života. Už Sigmund Freud přiznal, že jediné, co psychoanalýza dokáže, je udělat z psychického symptomu obyčejné lidské utrpení. I já jako psycholog jsem přesvědčen o tom, že utrpení se nelze zbavit, lze ho pouze překonat. 

Ovšem této moudrosti se dnešku nedostává. A právě proto je namístě obrátit se ke starým dílům a příběhům, které jsou utrpení plné. Nebojí se ho, vnímají ho jako životní zkoušku nezbytnou k růstu a rozvoji. 

Život jako hrdinská pouť

Krátce se podíváme, v jakých obrazech najdeme utrpení v alchymickém díle Splendor Solis, jaký smysl je mu přikládán a jak přispívá k duševnímu zrání. Vnitřní bolest nás vyzývá k tomu, abychom se vydali na cestu, která vlastně začíná už ve chvíli, kdy přicházíme na tento svět. I porod je přece utrpení! Nejen on, ale i vzdání se matčina prsu je bolestné. Stejně jako jít do školy. Nepříjemné pocity s sebou nese každé vystoupení z komfortní zóny a opuštění zvyklostí, které jsou překonané, i zavádění nových pořádků, pokud jsou potřeba. Proto se i dospělý člověk vydává na další a další cesty životem a nezřídka přitom trpí.

Dílo Splendor Solis o jedné takové cestě podává svědectví. Mýtus, pohádky nebo alchymie nám totiž ukazují pravzory, tedy archetypy situací, do nichž se dostáváme. Tyto archaické a typicky lidské situace každý z nás nově naplňuje svým jedinečným příběhem, svými skutky jim dává novou podobu. Neustále tak opakujeme a obnovujeme pradávný mýtus. Proto nás mýtus, který tyto situace zachycuje v jejich původní archetypální podobě, může orientovat v povaze a smyslu životních proměn. Naše spoluúčast na příběhu hrdiny nám pomáhá překonávat utrpení a skrze staré příběhy si můžeme lépe uvědomit, co se stane, zhostíme-li se situace tím či oním způsobem. 

Duše a stín

Dílo Splendor Solis nám ukazuje cestu proměny a zrání člověka i smysl utrpení, kterým na této cestě procházíme. První obraz bolesti, jejž poutník ze Splendor Solis potkává, je smrt hrdiny. Jistě není příjemné, když si v životě musíme přiznat, že náš vnitřní hrdina není nesmrtelný ani neporazitelný a že jeho síly a schopnosti jsou omezené. Setkání s naší vlastní neschopností nás zbavuje narcistně dětského postoje, jenž tkví v přesvědčení, že jsme středem světa, který se točí jen kolem nás. V důsledku toho si musíme připustit, že nejsme pány světa, ba ani pány „ve svém vlastním domě“ (životě), a dokonce nevládneme ani svému nitru. Najednou vidíme, že hledáme rovnováhu mezi mnoha silami, vnitřními i vnějšími, z nichž přinejmenším některé jsou daleko mocnější než síla našeho vlastního Já. 

Díky tomuto bolestivému poznání se ovšem – jako král s královnou na obraze Splendor Solis – může naše Já setkat s duší, která o všechny tyto síly pečuje a je jejich matkou. Však i C. G. Jung zdůrazňuje, že abychom dosáhli větších schopností, musíme nejdříve přijmout své neschopnosti. 

Díky dialogu, který s duší vedeme, nahlédneme svůj život z nové perspektivy. Z té ovšem uvidíme také svůj stín. Je trýznivé si uvědomit, že naše pohnutky nejsou vždy čisté a skvělé nebo že jsme v životě napáchali mnoho zlého, byť třeba nechtěně. Toneme ve svém morálním bahně jako topící se král na dalším obraze Splendor Solis. Budiž nám nadějí, že z tohoto bahna nás – jako na obraze následujícím – vysvobodí anděl a naše přízemní a pudová část dojde spojení s částí vznešenou a duchovní, jak to vidíme na dalším obraze hermafrodita. Ovšem i tento symbol celosti a spojení protikladů následně „rozseká“ stínová postava temného muže, a tak se člověk v utrpení „vaří“ dál a dál, jako vařící se stařec na obrazech následujících. 

Cesta ke světlu

Člověk se vaří tak dlouho, dokud si neuvědomí, že jeho duše zažívá archetypální procesy kolektivního rázu, které – ať již v dobrém, nebo ve zlém – nejsou jeho subjektivními charakteristikami ani charakteristikami nikoho jiného. Jsou to obecně lidské situace, jimiž prochází každý z nás, naplňuje je a reaguje na ně svým vlastním způsobem. 

Ze svého utrpení tedy nemusíme obviňovat nikoho jiného, ba ani sami sebe. Možná snad pána boha, který stvořil celý svět i s utrpením. K tomuto uvědomění docházíme při rozjímání nad alchymickými baňkami dalšího traktátu Splendor Solis… 

Nakonec dojdeme k poznání, že utrpení má ve světě své místo, jako černé slunce na následujícím obraze. A byť zanechává v krajině naší duše jizvy a šrámy, nemůžeme se ho zbavit nebo se mu vyhnout. Musíme ho překonat, přerůst. To nám na posledním obraze díla moudře ukazuje příroda. Pod vycházejícím červeným sluncem nového dne se znovu objevuje zeleň, která raší ze sežehnuté země u pahýlu spáleného stromu včerejška. Tím se příroda po překonaném utrpení opět vrací k nevinnosti. Vždyť život je krásný, i když je plný utrpení.