Cestu na Mars bych nezvládla

Objevily se už ve vašem dětství známky toho, že vás „to táhne“ do náročnějšího prostředí a k velkým výzvám?

Samozřejmě. Mé dětství i celý dosavadní život velmi ovlivnil můj tatínek, Jaroslav Sýkora. Byl to pro mě klíčový, dynamický a nesmírně tvořivý člověk. Byl vojenským stíhacím pilotem, domů chodil v uniformě, všude ho bylo plno. Jeho modrou leteckou uniformu jsem milovala – jedna z mých nejranějších vzpomínek je obraz jeho vlasů otlačených od letecké čepice. Táta studoval na vysoké škole sociologii, angličtinu a vojenství... V tom všem jsem vyrůstala. Od útlého dětství jsme trávili čas s vojáky, jezdili na závody, tréninky, na lyže, na vodu – tomu propadla celá rodina v rámci armádního oddílu vodního slalomu kbelské vojenské základny, kde můj táta sloužil.

Po obsazení naší země ruskými ozbrojenými silami v roce 1968 tátu propustili z armády kvůli jeho antikomunistickým postojům, skončil na následujících čtrnáct let jako řidič náklaďáku, později učil v autoškole. Začátkem osmdesátých let ovlivnil jeho život doktor Zdeněk Drahota, který ho díky své osobní odvaze přijal do Fyziologického ústavu Československé akademie věd. Táta tady otevřel institut pro výzkum letectví a kosmonautiky. S týmem začali realizovat letové experimenty, spolupracovali s Východem i Západem, byli velmi sledovaní tehdejším režimem. Naštěstí brzy přišla revoluce. 

S tátou jsme celý život měli nejen hluboký osobní, ale hlavně i pracovní vztah. Měli jsme i názorové střety, kdy on obhajoval sociologii a já psychologii jako důležitější prizma, jakým se dívat na člověka. Dnes vím, že táta měl pravdu – úspěch či neúspěch malé sociální skupiny je téměř vždy podmíněn vztahy a vazbami mezi lidmi. Stihli jsme si to vyříkat, ještě než před dvěma lety zemřel.

Co vás pak zavedlo do armády?

Vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Univerzitě Karlově, pak jsem nastoupila do Psychologického ústavu jako interní aspirant a zároveň jsem založila rodinu. V roce 1987 jsem dodělala doktorát. Ovlivnily mě přednášky docenta Čepeláka o penitenciární – vězeňské a forenzní – soudní psychologii, která slibovala práci ve vysoce specifickém prostředí, proto jsem místo výzkumu nastoupila do pankrácké věznice. Chtěla jsem takzvanou syrovou praxi. Založila jsem tam první pracoviště, které mělo pro tu dobu neobvyklý model práce s odsouzenými a obviněnými. I tato zkušenost přispěla k rozhodnutí, že se chci věnovat psychologii, která je extrémní ve všech ohledech, a že se chci věnovat exponovaným profesím. Táta už tehdy měl v armádě založené Centrum pro výzkum stresu Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově u Brna a také Centrum sociálních studií, kam jsem nastoupila do přímé podřízenosti náčelníka generálního štábu – armádního generála Jiřího Šedivého. Centrum se věnovalo aplikovanému výzkumu a zároveň práci v terénu pro podporu vojsk a jejich velitelů. Generál Šedivý vydal pokyn k založení Psychologické služby Armády České republiky, což byl tehdy doslova unikátní krok v péči o naše vojáky. 

Do té doby žádná psychologická podpora v armádě nebyla?

O duši vojáka „pečoval“ v době předrevoluční jen velitel a politický pracovník. Vybudovat psychologickou službu pro českou armádu byla druhá významná výzva v mém životě. Potkala jsem díky tomu desítky inspirativních, odvážných lidí, skutečných profesionálů. Mým bohatstvím je kvantum neuvěřitelně vzácných lidí, s nimiž jsem se mohla setkat a kteří ovlivnili mou práci i život.

Náš početný tým terénních – vojskových – psychologů poskytoval široké spektrum služeb: psychologické a psychosociální poradenství, individuální i týmové, krizovou intervenci, koučování jednotlivců a týmů, expertní činnost pro velitele na všech stupních velení, ale i podporu rodin vojáků. Významnou oblastí byl sociální výzkum a jeho klíčové aspekty, včetně sociodiagnostiky, ad hoc analýzy i dlouhodobé komparační studie zaměřené na zásadní témata profesionální armády. 

Psychologii jsem už od univerzitních studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze měla spojenou se statistikou – pro práci s lidmi v exponovaných profesích je více než vhodné mít „tvrdá data“ v podobě statistických výstupů v rámci úrovně pracovní a životní spokojenosti daných skupin a týmů a dalších analyzovaných oblastí. To pak umožňuje pracovat s danými lidskými uskupeními s využitím zmíněných výstupů z analýz, které v rámci rozličného typu zpětné vazby značně podpoří rozvoj skupin a týmů.

Jak vypadala psychologická terénní práce s vojáky a vojačkami na misi? Jaká nejčastější témata jste řešili?

Jedním z nejcitlivějších míst pro vojáky v zahraniční misi je určitě rodina, kterou nechali doma. Rodina má na emoční stabilitu vojáka velký vliv. Pokud se voják působící v misi v Afghánistánu dozví, že jim vážně onemocnělo dítě nebo zemřela babička, v různé míře se ho to samozřejmě dotkne, ať je vycvičený sebelépe. Dalším náročným faktorem je izolace, prostorová i sociální. Voják nasazený v misi tráví měsíce na základně, která je obehnaná ostnatým drátem a přísně střežená. Žijí tu například dva až tři tisíce vojenských profesionálů v rámci seskupení koaličních vojsk, multinárodnostně a multikulturně smíšených, podléhajících několika stupňům velení v rámci subordinačního řetězce daného kontingentu, což je situace velmi náročná. Dlouhodobou sociální izolaci a vysokou specifičnost pracovního a životního prostředí zažívají nejen vojáci, ale i kosmonauti, astronauti a piloti, a také týmy záchranářů – potápěči, policisté, hasiči, zdravotní profese, dálkoví řidiči a podobně. 

Další téma, které bylo v hledáčku naší pozornosti, byl vliv psychologických aspektů smrti a vojenského zabití na duševní stav našich vojáků. Tuto klíčovou oblast se tehdy díky rozvoji psychologické služby české armády podařilo uchopit a na tyto situace vojáky připravovat, alespoň na elementární úrovni. Na tématu jsem spolupracovala s kolegou psychologem Danielem Štroblem, který je v této oblasti dodnes významným českým expertem. Vytvořili jsme projekt přípravy na tento akt a metodický postup podpůrné práce s vojákem i jeho jednotkou. 

Jde vůbec jedince připravit na tak vrcholně destruktivní akt, jako je zabití člověka člověkem?

Do jisté míry ano. Zaprvé, voják je vycvičen k tomu, že zabít protivníka musí, jde o stoprocentní dril, ochranu života vlastního i ostatních spolubojovníků. Zadruhé, důležité jsou informace. Například na misi v Afghánistánu voják dobře ví, že jeho nepřítelem je Tálibán, a má zprávy o tom, jaká zvěrstva je tento protivník schopen v rámci destrukce nepřítele páchat. Zatřetí je tu morální posvěcení k činu – velitelem, armádou, společností, parlamentem. Zajímali jsme se s kolegy také velmi detailně o fenomén takzvaného pozitivního zabití a jeho dopadů – to znamená, že víte, že protivník padl vaší rukou.

Co se v takovém momentu v člověku odehraje?

Ve chvíli, kdy poprvé zabijete, okamžitě přijde fyziologická reakce – tremor celého těla, zvracení a další projevy, často doprovázené pláčem. Velitel a kolegové vám na místě poskytnou první psychologickou pomoc a následuje návrat na základnu. Když tělesné reakce ustanou, začnete přemýšlet a ozve se morálka. Od dětství jsme totiž vychováváni s přikázáním „nezabiješ“. Rodiče nám vpečetili do mysli, že nemáme zašlapávat broučky, trápit zvířata, bít ostatní děti ve školce, obecně nemáme ubližovat živým bytostem ani je zabíjet! Když si pak v dospělosti zvolíte cestu profesionálního vojáka, dostanete do ruky zbraň a příkaz zabít co nejvíc teroristů. Tento konflikt morálky a reality může být pro vojáky velmi náročný a vlastně i ohrožující pro celou jednotku. Je nutné s takovými vojáky okamžitě i následně po aktu pracovat formou krizové intervence, týmového debriefingu, psychologického a psychosociálního poradenství a provázení, které mnohdy trvá řadu měsíců.

Co vás nakonec přivedlo ke kosmickému výzkumu?

Můj táta se kosmonautikou a výzkumem biopsychosociálních aspektů pobytu ve vesmíru a v dlouhodobé izolaci zabýval už na začátku osmdesátých let s řadou významných českých vědců, jmenujme alespoň psycholožku a výzkumnici Ivu Šolcovou, lékaře pro kosmickou medicínu Josefa Dvořáka, biologa Zdeňka Drahotu nebo Radvana Bahbouha. Tento tým byl zařazen do významných mezinárodních projektů kosmického výzkumu organizovaných ponejvíce Evropskou kosmickou agenturou (ESA). Připomeňme zorganizování unikátního a dosud nepřekonaného izolačního experimentu na území České republiky Štola 88 konaného v roce 1988 v razicí štole u Tišnova poblíž Brna, kterého jsem se mohla, jako tehdejší doktorandka, částečně účastnit. Byl pro mě silný zážitek vidět výzkumníky při terénní práci. Já jsem měla za úkol převážet biologický materiál od členů izolované posádky do laboratoří Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Získaný materiál (krev, moč, sliny a další) převáželi vojenští piloti z kbelské základny dvakrát denně do Prahy vojenským vrtulníkem. Tady jsou zřejmě kořeny mé vášně přepravovat se vojenskou technikou, včetně obrněného transportéru. Mám v tomto vozidle rekord asi šedesát kilometrů jízdy na kosovsko-albánských hranicích při misi v Kosovu, aniž bych se pozvracela, což je velmi neobvyklé.

Při svém působení v armádě jsem ve výzkumech táty a jeho týmu několikrát hostovala, zejména v rámci zpracování dat prostřednictvím metody sociomapování. Ke kosmickému výzkumu jsem se výrazně přiblížila v lednu 2016, po ukončení své dvacet pět let trvající cesty „uniformovaným“ světem.

V té době začal zmíněný Institut biomedicínských problémů ruské akademie věd (IBMP RAS) a americká NASA připravovat projekt SIRIUS 2017–2027, který zahrnuje sérii izolačních experimentů trvající různě dlouhou dobu. Po předložení písemné žádosti a návrhu projektu za český tým jsme byli do projektu přizváni. V roce 2017 se do něj zapojilo  sedmnáct vědecko-výzkumných týmů z jedenácti států světa. Projekt je charakterizován komplexním multidisciplinárním a interdisciplinárním přístupem, účastní se ho odborníci ze všech oblastí medicíny, biologie, ergometrie, jaderné fyziky, vesmírného inženýrství, kosmické technologie, jaderné fyziky – a také psychologie. 

Jak izolace probíhá?

Odehrává se v unikátním hermeticky uzavřeném zařízení zvaném NEK – pozemním experimentálním komplexu, který byl vybudován již v šedesátých letech 20. století a který přesně simuluje vesmírnou loď pro dlouhodobý kosmický let. NEK má vlastní systémy podpory života, veškeré zázemí od řídicího centra přes sklady a ložnice až po posilovnu, laboratoře a prostor simulující povrch Měsíce či Marsu. Toto zařízení je jediné na světě. V projektu SIRIUS jsme zatím dokončili etapu sedmnáctidenní, čtyřměsíční a osmiměsíční izolace, čtrnáctého listopadu 2023 odešla do izolace další šestičlenná genderově a kulturně smíšená posádka SIRIUS-23, a to na celý rok, experiment končí třináctého listopadu 2024. Posádka plní přesně stanovený a velmi náročný program činností a takzvaných vědeckých úkolů, jako by skutečně letěla v blízkém či hlubokém vesmíru, včetně geografických, technických, technologických a dalších pozorování a měření. V týmu je posádkový lékař, který mimo jiné odebírá biologický materiál od členů posádky a přes dvojité hermeticky uzavřené dveře ho předává výzkumníkům v přesně stanovaném čase do takzvané přechodové chodby, jako tomu bylo při experimentu Štola 88. Osmdesát procent výzkumu tvoří bádání medicínské, fyziologické, biologické, technické a technologické, dvacet procent patří oblasti psychologické a psychosociální, což je z našeho pohledu velmi málo. Náš současný český výzkumný tým KOSMOW, který je od roku 2016 následovníkem týmu Jaroslava Sýkory, nabídl mezinárodnímu poli kosmického výzkumu autorsky vlastní model zkoumání člověka a malé sociální skupiny, který je zahraničními partnery vnímán jako velmi užitečný pro vědu a výzkum, i pro kosmické posádky samotné.

A skutečný let na Mars?

Plánuje se někdy kolem roku 2034. Pokud se toho dožiju, budu se svým týmem realizovat stejný projekt podle našeho českého modelu, jen takzvaně „naostro“. Je to moje velké přání a také by to bylo skvělé zakončení mé celoživotní profesní dráhy, dívám-li se na to ze svého pohledu. Byť se v kruhu mezinárodních vědců občas neoficiálně mluví o tom, že první let na Mars může být jednosměrný, je už na seznamu pilotů kosmonautů a astronautů kolem sedmi desítek osob z celého světa, které prostě letět chtějí! Nesmírně je obdivuji. Letět dobrovolně třináct měsíců do tmy a samoty hlubokého vesmíru na Mars a třináct měsíců zpět na Zemi… to je pořádná porce adrenalinu. Kolegové si ze mě občas dělají legraci, protože mě znají a vědí, že obvykle „jdu do všeho“. S nadsázkou glosují: „No jo, naše Kačka, ta jednou poletí!“ Ovšem... Prošla jsem sice v životě velkými výzvami a situacemi, na které by si troufl málokdo, ale tohle bych rozhodně nezvládla.

Jaké nástroje každodenní psychohygieny si kosmonauti a astronauti před simulovaným či reálným vesmírným letem osvojují?

Prochází velmi náročnou odbornou, technickou a psychologickou přípravou, také důslednou individuální psychodiagnostikou a testy klinické psychologie. Psychologická a psychosociální příprava a následný praktický výcvik však nejsou dostatečné. Nejsou tak komplexní, jak bychom si přáli – a jak jsme odvodili z našich výzkumů. Psychologická příprava na reálný pilotovaný let lidské posádky a eventuálně dlouhodobý pobyt na meziplanetární základně, jejíž založení se plánuje, by podle našeho názoru měla zahrnovat edukaci principů tvorby týmu, sociodiagnostiku týmové spolupráce a komunikace včetně analýzy vzájemné důvěry, podpory ve svízelných situacích. Dále budování přirozené autority, důvěry v extrémní situaci a při řešení konfliktů, zvládání zátěže, detekci „silných a slabých“ míst ve fungování posádky, pochopení týmové dynamiky a jejich etap, zvládání psychologických aspektů vztahujících se k poškození zdraví, fyzického i psychického, ke smrti, a celou řadu dalších oblastí, které chceme navrhnout a zavést do kosmických aktivit, a to celosvětově. O toto se nyní snažíme. 

Kosmonauti a astronauti by měli mít možnost nejen spojit se za reálného letu s týmem psychologů, sociologů, individuálních a týmových koučů a dalších odborníků pečujících o lidská uskupení, ale měli by mít ve své posádce jednu osobu, kterou bychom zaškolili v metodě sociomapování. Tu by bylo možné používat v oblasti diagnostické a zejména intervenční a rozvojové po celou dobu letu. 

Současný model psychologické přípravy tak, jak jsme ho měli možnost poznat v rámci projektu SIRIUS – porozumění emocím a všemu, co se v mysli může dít, porozumění vlastnímu ladění i chování ostatních a tak dál – je zatím spíše podceňován na úkor medicínské, biologické, fyziologické, technické a technologické stránky věci a podle mého názoru i názoru lidí z našeho týmu by pro reálný vesmírný let nestačil.

Je možné využít poznatky vašeho týmu z kosmického výzkumu nebo psychologické práce s exponovanými profesemi v běžné praxi?

Ano, určitě ano, v mnohých profesích téměř absolutně. 

Exponované profese nenaleznete jen v kosmonautice, vojenství nebo potápěčství, nejsou to jen ti, kdo se musí nořit do hlubin vesmíru či vody nebo zabíjet v rámci vojenských konfliktů. Jsem přesvědčená, že v exponovaném pracovním, potažmo životním prostředí působí celá řada profesí a konkrétních lidí a malých sociálních skupin či týmů. Mezi tyto profese můžeme řadit záchranáře, policisty, hasiče, zdravotnické pracovníky ve třísměnném provozu, na operačních sálech, u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů, v psychiatrických léčebnách, u drogově závislých, pak také učitele na všech stupních školství, dálkové dopravce, námořníky, dopravní piloty a letušky a další a další. Mnohdy však nalezneme exponované pracovní prostředí i v rámci zdánlivě běžných lidských profesí. 

Často pracovištím doporučuji využívat diagnosticky i intervenčně zmíněnou metodu sociomapování, která se zabývá mezilidskými a meziskupinovými vztahy v malých sociálních skupinách a týmech. Zaměstnanci mají například možnost říct, co je trápí, co je ruší, co je znervózňuje, čeho se obávají, ale i co je těší, co očekávají, jak na ně působí styl vedení ze strany manažera či velitele a tak dále. Začínají pak lépe rozumět mnoha vlastním zjištěním, postojům a také symptomům. Třeba si uvědomí, jak je ovlivňuje práce pod tlakem. Řeknou si: Aha, tak proto mě pořád bolí hlava, proto pořád nespím! Sociomapování je vhodné nejen pro exponované profese, ale pro jakýkoli tým běžných profesí, zájmových organizací, jakoukoliv skupinu lidí, kteří jsou propojeni nějakou platformou, činností, společným cílem. Žijeme v nesmírně těžké době z hlediska politicko-společenského i mezinárodního. Za humny zuří válka, a je tudíž obtížnější udržet se v dobré psychické, fyzické a psychosociální kondici, ať už působíme v rámci exponovaných profesí, nebo v profesích zdánlivě běžných… Srdce a mysl jsem zasvětila profesím „extrémním“, neboť jsem přesvědčena o tom, že lidé v nich jsou trvale ohroženi rizikem poškození zdraví nebo ztrátou života. Myslím si, že ti, kteří za nás bojují nebo dobývají vesmír, potřebují naši podporu nejvíc. Ale mám hluboký respekt, úctu a pokoru ke každému člověku, ať vykonává jakoukoli práci a činnost.