Dívejme se srdcem

V trsu trávy se mihl hnědý kožíšek. Trochu se během čekání nudím, a tak mimoděk ukazuji tím směrem. Polák vedle mě nadšeně zvolá: „Mysz, mysz…!“ Hlouček pozoruje myš a všichni se usmívají. Obloha je jasná, květnové slunce se pomalu chýlí k západu, je nádherné světlo a my v úhledných dvojstupech stojíme ve frontě na toitoiky. Těch jsou tady v řadě desítky, podobně jako desítky úhledných front před nimi. Všechno plyne hladce a ohleduplně a samo od sebe, nikdo tu nic neřídí. A mě to dojímá, protože na koncertě pro šedesát tisíc návštěvníků industriálně metalové skupiny Rammstein jsem asi nečekal tolik vzájemného respektu, pochopení a zájmu o „myszu“, zatímco čekáme na záchod, než koncert začne.

Byl vynikající. Hudebně, světelně a divadelně tak ohromující zážitek, že to moje mysl téměř nedokázala pojmout a já bych si to potřeboval zopakovat. Každopádně v příštím životě chci mít německou hudební skupinu a alespoň jednou si zahrát před šedesátitisícovým publikem… Přesto když jsme z koncertu z Letňan jako jedna vlnka plynuli s oceánem dalších návštěvníků, který se pozvolna rozléval a rozpouštěl zpět do města, shodli jsme se s bráchou, že největší zážitek bylo to čekání na toitoiku. A mě ani po měsíci nejde ten obraz z hlavy a pořád se vracím k tomu, co se nám to tam přihodilo.

Srovnatelných zkušeností se mi vybavuje jen pár, a to zejména z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii. Vzpomínám si, jak stojím na Staromáku, jak stojím na Václaváku, jak stojím na Letné a tečou mi slzy. Slzy dojetí. Zřejmě z toho, že je nás tu tolik, kdo se tu mírumilovně a ohleduplně scházíme se společným záměrem, že je tu dalších pár desítek, stovek tisíc lidí, se kterými sdílím podobné hodnoty… Ale jakkoli to zní pochopitelně, je tu ještě něco, co se mi nedaří uchopit, určité tajemství, něco ještě hlubšího než prožitek naděje a vzájemnosti s tolika neznámými lidmi. 

V posledních dnech mou mysl neopouští verš z jedné písně Rammsteinů, která na koncertě nezazněla: „Musíte kopat hluboké studny, pokud chcete čistou vodu / Tiefe Brunnen muss man graben, wenn man klares Wasser will.“ Myslím na čistou zurčící, prýštící vodu a také na to, že kvůli ní není potřeba kopat kdovíjak hluboké studny, že možná stačí jen s důvěrou odhrnout vrstvu půdy a nezaleknout se toho proudu. Mám samozřejmě na mysli prýštící vodu v nitru.

Pár dní před zmíněným koncertem skončily po několika týdnech dva kurzy meditace, které jsem doprovázel. Závěrečná setkání v obou skupinách se nesmírně podobala. Oči všech zářily, prostor byl plný intenzivní vřelosti, vděčnosti a s ní spojené křehkosti. Chvílemi jsem měl chuť se úplně rozpustit nebo se před tím někam schovat. Hranice mezi já, ty, on, oni se vytratily. V těchto okamžicích vím, že se nám to povedlo. Vytvořit bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí, kde nikdo po nikom nic nechce a kde se každý může přiblížit sám k sobě, být sám sebou a být ještě něčím daleko větším.

Když jsem se to později snažil kamarádce popsat, řekl jsem: „Víš, jako kdybychom každý seděli na obrovském pytli lásky a jen tu a tam si dovolili jí trochu upustit.“ Pak jsme si povídali o křehkosti, ostychu, zranitelnosti…, která jde ruku v ruce s tím, když se naplno odhalíme a ukážeme se ve své pravé přirozenosti. Pravé přirozenosti, která je plná dobrotivosti a chce prýštit. Někdy je kvůli tomu možná potřeba kopat hluboké studny, jindy stačí jen stát ve frontě a dovolit si zajímat se o „myszu“ nebo si povídat s přáteli, zatímco svým postáváním děláme něco pro demokracii. Důležité však je nezapomenout, že my jsme ta čistá voda, každý z nás.

A tak „srdcem se dívejme, je nádherná / mit dem Herzen sehen, sie ist wunderschön“, ta bytost před námi, která se jinak ze strachu, nepřijetí a osamělosti skrývá před světlem, jak Rammstein zpívá v písni Morgenstern, Jitřenka.