Od teď do přítomnosti

Zpřítomnit se. V určitých kruzích se tento novotvar čím dál častěji setkává s porozuměním, zatímco v jiných spíše s nechápavými pohledy a nálepkou „ezo“. A není divu, protože nejznámějším protagonistou myšlenky, že umění „žít v přítomnosti“ přináší celou řadu benefitů, od zlepšení duševní pohody po dlouhověkost, je duchovní učitel Eckhart Tolle, jenž si svými knihami a videi získal srdce mnoha lidí, kteří nehledají pravdu ve vědě, ale nechávají se vést spíše intuicí.

Méně je však známo, že stejnou či podobnou myšlenku dlouhodobě zkoumají různé vědecké obory, od filozofie až po neurovědy. Výraznou osobností je zde neuropsychiatr Daniel Stern, jehož články a knihy nemají zdaleka takovou sledovanost jako mediální obsah Eckharta Tolleho, ale jeho přínos spočívá mimo jiné v tom, že důležitost přítomného okamžiku podpořil výzkumnou evidencí. Dokonce jej i změřil. Přítomný okamžik podle něj trvá jednu až deset, nejčastěji však tři až čtyři vteřiny. 

Ve své vynikající knize The Present Moment in Psychotherapy and Everyday Life (Přítomný okamžik v psychoterapii a každodenním životě) se Daniel Stern soustředí zejména na to, jak zažíváme přítomný okamžik ve vztazích, a vyslovuje zásadní myšlenku pro psychoterapii, že terapeutická změna se děje ve velice krátkém časovém úseku, který je všemi aktéry prožíván jako teď. V takovém úseku, popisuje Stern, se odehraje určité mikrodrama, emocionální příběh, který však nemusí být vysloven ani převyprávěn, jeho uchopení je implicitní. Tyto momenty přináší výrazné změny v terapeutickém vztahu a odhalují nové možnosti pro každodenní život. 

Zásadní podmínkou, aby takové momenty mohly nastat, je to, že jsme si jich vědomi ve chvíli, kdy se dějí. Jinými slovy, veškeré bytí se odehrává v přítomnosti, ale pouze pokud si toto přítomné bytí uvědomujeme, můžeme zakoušet jeho benefity, které mohou sahat od „pouhého“ uvolnění až po vrcholné prožitky štěstí.

V čem je tedy problém? Co je na prožívání přítomnosti tak těžkého, že v ní nejsme ponořeni pořád? Nebo jinak: kde jsme, když ne v přítomnosti? Odpověď se zdá být nasnadě: jsme buď příliš zaseknutí v analyzování minulosti, nebo ve snění o budoucnosti. Někdy ale nemusí naše mysl bloumat nikterak daleko, a přesto nezažíváme ani uvolnění, ani štěstí. Odvádět od přítomnosti nás může i přítomnost samotná, respektive její stinné stránky.