Vrcholný zážitek flow si můžeme navodit

Flow se definuje jako stav, při němž jsme natolik zaujati tím, co právě děláme, že naše soustředění je plně zaměřeno na danou činnost a my zapomínáme na sebe i na čas, který činností trávíme.

Jedna tanečnice vylíčila následující zážitek štěstí: „Vaše soustředění je naprosto dokonalé. Vaše mysl se nikde netoulá, nemyslíte na nic jiného. Jste naprosto zaujati tím, co děláte… Vaše energie plyne velice hladce. Cítíte se uvolněně, všechno jde snadno, jste jakoby nabiti energií.“ Podle předního výzkumníka v oblasti pozitivní psychologie Mihále Csíkszentmihályiho se jedná o popis stavu flow. Do něj se může dostat každý z nás. Co k tomu potřebujeme? 

V sedmdesátých letech minulého století Mihály Csíkszentmihályi, americký psycholog maďarského původu, zkoumal flow – stav optimálního prožívání, který si lidé dokážou navodit. Typicky se jedná o umělkyni nebo sportovkyni, jež je tak moc ponořená do toho, co právě dělá, že nic jiného se jí v danou chvíli nezdá důležité. Takový prožitek je natolik hodnotný, že se ho lidé snaží dosáhnout i přes velké úsilí, jež je to někdy stojí. Příkladem je horolezec, který s velkým zaujetím zlézá nebezpečnou stěnu, aby se v závěru podíval z vrcholu skály s pocitem, že něco dokázal. Odkud se tato potřeba bere a jak to, že navozuje tak příjemné pocity?


Stav mezi nudou a úzkostí

O dvacet let později popsala americká konzultantka Judith Bardwicková něco, co označila termínem komfortní zóna. Vyšla přitom z výzkumu Američanů Roberta Yerkese a Johna Dodsona z počátku dvacátého století. Naše komfortní zóna je stav, v němž neprožíváme úzkost a stres. To, co děláme, je pro nás snadné a bezpečné. Zakoušíme kontrolu. Nevýhodou je, že komfortní zóna má tendenci se smršťovat. Pokud bychom zůstávali pořád jen v ní, začalo by nám úzkost a stres navozovat stále více věcí, což psychoterapeutka Tina Gilbertsonová výstižně popisuje slovy: „Změna rozšiřuje, zatímco stálost zužuje.“ Když je vám nepříjemné bavit se s cizími lidmi a řešíte to tím, že nevycházíte z bytu, potom má váš strach tendenci růst, takže opustit byt pro vás bude pořád obtížnější. Stálost tedy není možná a hranice komfortu se průběžně mění – buď k horšímu, nebo k lepšímu. To druhé platí tehdy, pokud strachu jdeme aktivně naproti. Proto také Eleanor Rooseveltová, nejdéle sloužící první dáma Spojených států, ve své knize You Learn by Living (Učíte se tím, že žijete) vyjádřila následující myšlenku: „Udělejte každý den něco, co vás děsí.“

Právě na tom je založena technika expozice používaná v rámci kognitivně-behaviorální terapie. Máme-li z něčeho strach a příslušnému podnětu se vyhýbáme, má náš strach tendenci růst. Řešením je vystavit se strachu tak, že se přiblížíme k podnětu, který strach vyvolává, a překonáme tendenci od něj utéct. Strachová reakce v takovém případě sice může růst, jenže pak dosáhne svého vrcholu a organismus se zákonitě unaví a začne se bát méně. Zvykne si na strach a ten poleví. 

S pocitem nebezpečí se dá pracovat různě, ale často to funguje tak, že jedinec se mu vystavuje v malých zvládnutelných dávkách, kdy se nachází v takzvané zóně optimálního výkonu (Yerkes s Dodsonem hovoří o „optimální úzkosti“). V ní sice nezakouší úplný komfort, je mu trochu nepohodlná, ale zato se v ní učí. Pokud by komfortu rapidně ubylo, může dojít k tak vysoké aktivaci strachu, že učení není možné. Tajemství daného postupu spočívá v tom, abychom sami sebe překonávali do té míry, že se budeme učit, ale jen tak, aby to v nás nevyvolávalo nesnesitelnou úzkost. 

Koncepce komfortní zóny a stavu flow k sobě vůbec nemají daleko. Pokud děláte něco, co je pro vás moc snadné, budete mít po čase sklon cítit nudu. Je to ulevující, ale chybí podněty a výzvy. Pokud děláte něco, co je pro vás příliš obtížné, pocítíte úzkost. Na hranici mezi nudou a úzkostí je činnost, která ve vás vyvolává ideální množství aktivace. Jde o zážitek flow. A důležité je, že pro každého se ona zóna mezi nudou a úzkostí nachází někde jinde, ale vždy uvnitř hranice zvládnutelnosti.

Placená zóna

Ondřej Fafejta