V pasti efektivity

Stíháš svůj život? Využíváš čas dobře? Nemarníš příležitosti? Neutíká ti něco? Jak trávíš volno po práci? Máš zájmy, které tě někam posunují? Věnuješ se smysluplným činnostem? Má to, co děláš, nějaký přesah, přínos nebo dopad? Sportuješ? Cestuješ? Rozvíjíš se intelektuálně? 

Možná z těchto otázek cítíte tlak. A pokud ano, cítíte jej správně. Máme tisíce možností, co dělat se svým časem. Můžeme cokoli. Měli bychom jej tedy naplno využít. Všude okolo sebe vidíme, že to jde. U ostatních lidí, ze zpráv, sociálních sítí, ze světa, který na nás mnohdy podprahově, ale někdy i zcela zjevně tlačí: Tak na sobě přece pracuj! A když už na sobě pracuješ, dělej to efektivně. S výsledky. 

Pokud se výsledky nedostaví, nejspíš něco děláme špatně. Protože vždycky existuje cesta, jak být lepší, vzdělanější, produktivnější. Školení, kurzy, návody, jak neprokrastinovat. Tipy a triky, jak změnit své myšlení. Jak se motivovat. 

Protichůdné možnosti

Dá se nicméně říct, že v této oblasti panuje jistý paradox. Vždyť vedle toho všeho existuje mnoho lidí včetně psychologů a psychoterapeutů, kteří investují velké množství času, peněz a energie, aby se naučili zpomalit, zastavit, nepřemýšlet. Aby se naučili zklidnit se, nic nedělat, vnímat přítomný okamžik. Vracíme se k základům bytí. S radostí si osvojujeme schopnost v klidu si vychutnat alespoň jedno jídlo denně. Snažíme se být tady a teď, bez nároků na sebe nebo na výsledek. Ale i to nás nakonec namáhá. Zdá se to jako skutečné umění, které zvládne jen trénovaný odborník. 

Vůbec proto není divné, že mnohým klientům – ale i zmíněným odborníkům – vystávají otázky: Kterou cestou se tedy vydat? Pracovat na sobě, nebo se zastavovat? Smiřovat se s tím, jak to je, nebo něco měnit? Zlepšovat se, nebo přijímat? Učit se být sám se sebou spokojený, nebo jít k vytouženému duševnímu cíli? Pro řadu lidí se toto dilema stává pastí. Ať se totiž rozhodneme jakkoli, dbáme na to, aby naše cesta byla úspěšná, efektivní a mnohdy i rychlá. Abychom „to zvládli“, ať už jde o kterýkoli přístup. Toužebně si přejeme: Ať už se naučím mindfulness. Ať už mám život v pořádku. Ať už jsem jiná/lepší/úspěšnější. Ať už vidím smysl. Ať už je to hotové. Ať už se přiblížím tomu, co vidím okolo sebe… To všechno představuje velký tlak.

Mezi mlýnskými kameny

Je všeobecně rozšířeným faktem, že enormně narůstá množství duševních poruch. Ministerstvo zdravotnictví České republiky v akčním plánu týkajícím se péče o duševní zdraví udává, že více než deset procent populace trápí poruchy spojené s užíváním alkoholu; více než sedm procent úzkostné poruchy; pět a půl procenta poruchy nálad. Z toho čtyři procenta jsou těžké deprese; tři procenta populace sužuje závislost na netabákových a nealkoholových látkách. Mezi dětmi jsou čísla ještě děsivější. Národní monitoring odhaluje, že až čtyřicet procent dětí vykazuje známky střední až těžké deprese, třicet procent trpí úzkostí. 

Jsme mezi mlýnskými kameny. Jako by bylo těžké „jen tak žít“. Jako by bylo náročné opravdu načerpat energii, chvíli po sobě nic nechtít. Jak je to možné? Vždyť přece okolo sebe máme tisíce potěšení! Od dobrého jídla přes zajímavé aktivity po komfort, ve kterém většina z nás žije. Máme mnoho možností, co si dopřát, čím si zlepšit den. Ale zároveň se nám to nedaří. Jsme přehlcení, ustaraní, ve stresu. Ocitáme se pod neustálým tlakem toho, „co bychom měli dělat a zvládat, že bychom měli pomáhat okolí i sobě, umět si užívat všech nabídek…“ O tomto dilematu ví i Jon Kabat-Zinn, zakladatel Kliniky pro snižování stresu. Tento emeritní profesor medicíny přinesl řadě lidí do života nesmírnou úlevu svým programem Snižování stresu skrze všímavost. Využívá prvky buddhismu a jógy, momentů teď a tady. A západní svět tento program s nadšením přijímá už od roku 1979.