Blahobyt odnímá potřebu osobní změny

V devatenáctém a na počátku dvacátého století postupně docházelo ke zkracování pracovní doby a nárůstu volného času. Nicméně dlouho bylo osobní volno doménou privilegovaných. S tím, jak se doba v práci omezovala (zhruba o čtyři až šest hodin v průběhu devatenáctého století), doba strávená doma se prodlužovala. Tehdejší podmínky jsou však pro nás dnes nepředstavitelné. Pokud vycházíme z textu Petra Hory-Hořejše, v osmnáctém století tesaři, zedníci nebo například robotníci v Jindřichově Hradci pracovali v červenci od 4 do 20 hodin. V létě měli lidé na vlastní odpočinek jen osm hodin týdně. 

Oproti romantizujícím představám v polovině devatenáctého století na venkově volný čas téměř neexistoval… vztahy mezi lidmi byly prosyceny patriarchalismem, paternalismem a majetkovými ohledy. V továrnách se ve druhé polovině devatenáctého století běžně pracovalo denně 12, 14 i 16 hodin. V roce 1842 pracovaly děti ve věku 9–12 let 10 hodin denně, 12–16letí 12 hodin. V roce 1870 se v přádelnách Liebieg pracovalo denně 13 hodin, v obchodech někdy i 18. Ani příprava na zaměstnání – vzdělávání – nebyla, jak bychom si dnes představovali: podle pamětníků měly pražské školy v letech 1871–1880 „zapáchající záchody, žádnou vodu na pití, žádné větrání ani při největších vedrech...“. 

Konec rozvoje?

Osmihodinová pracovní doba vznikla až s Československem a právo na odpočinek od práce se dostalo i do ústavy. A jak je to dnes? Ze 168 hodin v jednom týdnu běžný člověk pracuje přibližně 8 hodin denně, 40 týdně, zbývá tedy 128 hodin. Ve 128 hodinách je doprava do práce (počítejme 2 hodiny denně), spánek (8 hodin), ale stále zbývá asi 62 hodin volného času. Pokud bychom se porovnávali s lidmi žijícími zhruba před 150 lety, je rovněž zapotřebí vzít v úvahu věk dožití. V roce 1869 se muži i ženy dožívali průměrně necelých 38 let. Dnes je to téměř dvojnásobek. Volného času si tedy užíváme nejen více, ale i déle. 

Průmyslová výroba a stoupající životní úroveň přinesly tělesné a mentální změny. Vzrostla výška lidí. Od vzniku prvních testů IQ na počátku dvacátého století výkon v těchto testech dlouho rostl. A nejen v nich, ale i v testech paměti a jiných kognitivních funkcí. Nárůst byl významný, v průměru asi tři body IQ za dekádu, mezi lety 1989 a 1998 pak činil přírůstek přibližně 1,3 bodu. Ovšem v letech 1998–2004 se IQ snížilo asi o stejnou hodnotu, jakou v letech 1989–1998 získalo... 

Je možné, že jsme se dostali na konec rozvoje našich kognitivních schopností a začali zaostávat? Změny intelektu se budou jistě měřit další desítky let, ale náznaky poklesu jsou varováním. Fiktivní filmový příběh Idiocracy (2006), který režíroval Mike Judge, nabízí představu, jak by mohl za pět set let vypadat zdegenerovaný svět, v němž lidé spíše přežívají, neusilují o nic hodnotného, věnují se konzumu, přestávají přemýšlet a volný čas tráví plytkými aktivitami. 

Obezita a úpadek IQ

Jistě bychom se jednoduššího života, dostatku odpočinku a volného času vzdát nechtěli. Jak ale s těmito dary nakládat, co si počít, když v naší západní společnosti často nemusíme nijak bojovat o přežití? Menší náročnost každodenní existence (ve srovnání s uplynulými staletími) přináší nové výzvy. V důsledku to někdy znamená méně duševní snahy i méně fyzického pohybu. Ve Spojených státech je v současnosti asi 30 procent populace obézní, v České republice asi 20 procent mužů a 18 procent žen. Zřejmě poprvé v historii lidstva je více obézních než hladovějících. Nedostatek aktivity ve volném čase přinesl obezitu, která omezuje jak pohybové schopnosti, tak zdravotní stav – jedinec se stává zranitelnější vůči zdravotním rizikům. Obezita souvisí s mnohými poruchami, včetně rakoviny. Je spojena s nižším vzděláním a nižším socioekonomickým statusem, což může ukazovat na význam informovanosti. Snad lze vyslovit hypotézu, že všeobecný relativní blahobyt odnímá potřebu osobní změny, což se projevuje v obezitě a možná v úpadku IQ.