Norské štěstí uprostřed blahobytu a samoty

Norové jsou farmáři a rybáři, kteří teprve nedávno náhodou objevili ropu. Před sto lety patřilo Norsko k nejchudším zemím Evropy, staří obyvatelé mi i dnes zaníceně vyprávějí o tom, jakou zažili bídu. A dnes? Dokázaly se luxus a moderní technologie propojit s tradicemi a skromností? Jaká je hloubka norského štěstí?

Síla těla

„Když mám čas jít po práci na běžky, dobiju si energii, vyčistím hlavu a cítím se pak mnohem lépe,“ svěřoval se mi první respondent Peer. K němu se pak přidávali další a další. Běžky jsou v Norsku, a zejména v okolí Lillehammeru, opravdový fenomén. 

Síla těla byl jeden z nosných pilířů prostupujících všemi rozhovory. „Je pro mě hodně důležité, abych se cítil dobře ve vlastním těle,“ popisoval mi osmdesátiletý Bjørn. „Každé ráno cvičím, k tomu chodím třikrát týdně do posilovny, na jógu a denně trávím několik hodin na běžkách. V létě podnikám pěší túry do okolních kopců. Tady v Norsku říkáme, že fyzická aktivita dokáže uklidnit mysl. Já se tohoto hesla držím naplno… “

Norové milují pohyb v přírodě za každého počasí. Trocha námahy, deště ani vánice nikdy neuškodí, ba naopak otuží tělo i mysl. Pro dlouhé přejezdy hor vymysleli Norové tažné boby (pulk), které si popruhem upevní v pase a táhnou je za sebou na běžkách. Obvykle v nich mívají dítě či náklad, případně obojí. 

Jednou jsem na běžkách do kopce předjížděla vytrénovaného norského důchodce. Byl to jeden z těch starých běžkařů s neuvěřitelnou fyzičkou, kteří se kolem mě dvakrát odpíchnou a zmizí. Inu, síla těla na Severu s věkem neuvadá, a i když sportuji sebevíc, nemám obvykle šanci staré sněžné vlky předehnat. Tenkrát to ale bylo jiné, muž mi nestačil. Překvapeně jsem se za ním otočila. 

„Jste v pohodě?“ zavolala jsem na něj. 

„Jojo, jen tady na bobech táhnu dva akumulátory na chatu. Nemám tam elektřinu, tak se lopotím s bateriemi. Jedna má čtyřicet kilo. Táhne mi na osmdesát, tak už nemám tolik sil jako zamlada a moc mi to se zátěží nejede,“ odpověděl zadýchaný stařík.

„Tak já vám pomůžu,“ pohotově jsem se nabídla. 

„Kdepak, moc děkuju, ale mám to i jako trénink. Svoje akumulátory si musím odtáhnout sám,“ usmál se muž. 

Obdivně jsem mu popřála mnoho sil a dál pelášila zmrzlou stopou. 

Nepostradatelné ingredience štěstí

O sounáležitosti s přírodou mi bez výjimky vyprávěli všichni. 

„Tady v Norsku chodí většina lidí radši do lesa a do hor než do kostela. Já se tam rozhodně cítím lépe, nesvazuje mě tam tíha křesťanské instituce,“ svěřoval se mi mladý Rune. 

Jelikož Norové milují pobyt v přírodě, našli způsob, jak si čas strávený v divočině prodloužit a zpříjemnit – jsou jím chaty. Taková hytta je symbolem norské radosti a také vzdálenou metaforou nirvány. Na odlehlých místech v horách najdete všude v Norsku chaty jak veřejné, tak soukromé. Pro Nory je jejich hytta často odpovědí na mnohé problémy.

„Když o víkendu vyrazím z Osla na chatu v kopcích tady nad Hafjellem, mám pokaždé pocit, že ze mě spadne obrovský balvan tíhy a prostoupí mnou klid. Nervózní začínám být až zase v neděli při odjezdu,“ sdělovala mi manažerka Trude. „Vypozorovala jsem, že pokud zůstanu na víkend ve městě, úzkosti a stresu se zbavuju daleko obtížněji. Pobyt na chatě na mě působí možná až zázračně léčivě.“

Díky chatám můžou být Norové také více spojeni se svými oblíbenými venkovními aktivitami. 

„Mé chaty jsou odrazem toho, bez čeho se v životě neobejdu. Jednu hyttu mám v horách a každou zimu si tam užívám několik týdnů na běžkách. Na druhé chatě, kterou mám u moře, trávím každé léto. S rodinou tam podnikáme několikadenní plavby podél pobřeží a obdivujeme fjordy. Do naší lodi se vejde sedmadvacet lidí, takže někdy přizveme i kamarády a je z toho velká akce,“ usmíval se vysokoškolský učitel Jo.