Procházel jsem zarostlou zahradou, až jsem došel k zahradnímu domku. Když jsem vešel dovnitř, spatřil jsem na stole malou sošku. Byl jsem to já. Seděl jsem v meditaci, na sobě jsem měl purpurové roucho. Byla to soška tak akorát do dlaně, a tak jsem si ji do dlaně také vzal a dlouze si ji prohlížel. Byla krásná. V těle jsem vnímal příjemné teplo, vděčností a radostí jako by se srdce otevíralo. Pak do domku vešel dalajlama. Díval se na sošku, díval se na mě. Naše oči zářily, smáli jsme se. Já jako malý buddha, on jako velký…
*
Obraz zahradního domku, který se kdysi objevil během jedné vedené imaginace, se stal důležitou součástí mé vnitřní krajiny. Šlo o imaginaci z knížky Anthonyho de Mella Sádhana, Cesta k Bohu, o imaginaci, jíž často lidi provázíme na stejnojmenném kurzu v Kolínském klášteře. Ostatně klidně se můžete na část této vnitřní cesty sami vydat a nechat se vést de Mellovým pozváním:
Jednomu sochaři byl svěřen úkol vytvořit vaši sochu. Socha je hotová a vy jdete do jeho ateliéru, abyste si ji prohlédli, než se objeví na veřejnosti. Sochař vám dává klíč od místnosti…
Otevíráte dveře. V místnosti je tma. Tam uprostřed je vaše socha zakrytá suknem… Přistupujete k ní a stahujete sukno…
Pak poodstoupíte a díváte se. Jaký je váš první dojem? Máte radost, nebo jste nespokojení? Všímejte si na soše všech podrobností… Jak je velká… Z jakého je materiálu… Obejděte ji… Dívejte se na ni z různých úhlů… Prohlédněte si ji z dálky, pak přistupte blíž a podívejte se na detaily… Dotkněte se jí a všimněte si, je-li drsná nebo hladká, studená či teplá na dotek. Které části se vám líbí? Které se vám nelíbí?
Povězte své soše něco… Co odpovídá? A co zas říkáte vy? Povídejte si, dokud vy či socha máte co říci…
Teď se staňte sochou… Jaké to je, být sochou? Jak jako socha žijete?
Když touto imaginací skupinu provázíme, obrazy a s nimi spojené emoce a vhledy bývají velmi rozmanité. Někdy sochy představují upozaděné části nás samých, které potřebují pozornost a péči, protože v sobě skrývají něco velmi cenného a podstatného. Jindy zobrazují nečekané kvality a schopnosti, které jsme nevěřili, že máme. A tak zatímco účastníci nezřídka snímají sukno ze sochy s obavou, co strašlivého spatří, často bývají překvapení pozitivním obrazem, se kterým se potkají a který pro ně někdy není úplně snadné přijmout.
*
„Když se rozhlédnete a podíváte se na lidi kolem sebe, spatříte Boha… spatříte různé obrazy Boha… a vy jste také jedním z nich…,“ říkám někdy po tomto cvičení jako komentář k verši z první kapitoly Bible: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu. Obvykle následují plaché, váhavé, nepřítomné, nebo dokonce vyděšené pohledy.
Připustit si, že bychom v jádru mohli být dobří, někdy vyžaduje odvážný skok víry, jindy pohled druhého člověka, který to dobré v nás zahlédne, a ještě jindy působivý vnitřní obraz, který překračuje naše obvyklé představy. To samozřejmě neznamená, že bychom byli hotoví a již na sobě nemuseli pracovat. Naopak, je potřeba odkládat ty různé vrstvy, které dobré jádro překrývají. Celá ta práce však nemusí vycházet z pocitu nedostatečnosti, nýbrž z místa, kde jsme zdraví, celiství a úplní. A může se dít v důvěře, že ať se děje cokoli, nemůže nás to připravit o to dobré jádro, ve kterém jsme hluboce a bezpodmínečně přijatí. Vždyť i sám de Mello jasně píše: Neexistuje pro vás žádná skutečnost, jež by byla Bohu bližší než vy sami. Neprožijete nic bližšího Bohu než sebe. Bůh je sám základ mého bytí, já mého já, a nemohu do sebe sestoupit hlouběji, pokud se s ním nespojím.