Kdo vlastně jsme? Často nevíme, jak odpovědět, a uchylujeme se k povrchnímu pohledu, například se zmíníme o své profesi. Co je potřeba k tomu, abychom pronikli hlouběji?
Pokud byste se měli představit ostatním lidem prostřednictvím toho, co jste zažili, a vybrat jednu osobní výzvu, osobní vítězství, které vás nejvíce definuje, co by to bylo? A proč právě tohle, proč se definujete právě takto? To je mocný impulz k přemýšlení.
Jde o otázku, kterou lze vyslechnout třeba během terapie, ale položit vám ji může někdo například i u přijímacího pohovoru do nové práce. Anebo kdosi někde úplně jinde.
„Kdo jsi?“ Ptávám se takhle snoubenců při přípravách k svatbě, případně je prosím, ať se mi na prvním setkání vzájemně představí, jeden toho druhého. „Kdo je váš snoubenec?“ „Kdo je vaše snoubenka?“
Čekávala jsem květnatá souvětí a nekonečně pestrou škálu informací, kterou si ani nebudu stíhat zapisovat. Nicméně opak bývá pravdou. Tedy ne že by se ti dva neznali. Ale jde vlastně o poměrně těžkou otázku, na niž většina dotazovaných hledá slova odpovědi obtížně, případně si pomáhá tím, co kdo dělá za práci anebo kolik mu či jí je let. Jsme tak ostatně zvyklí odpovídat. Na otázku „Kdo jsem?“ „Kdo jsi?“ většinou prozradíme svoje jméno či profesi. Ale kdo jsme podle skutků, podle toho, co jsme zažili, čím jsme prošli, co nás utváří?
Takovým tázáním víceméně začíná proslulý román Sofiin svět norského učitele, filozofa a spisovatele Josteina Gaardera, který vyšel v polovině devadesátých let. Spolu s otázkou „Co je svět?“ tvoří základní rámec lidského uvažování, v němž potřebujeme najít odpovědi na to, kdo jsme a proč žijeme. Gaarder v knize zdůrazňuje, jak je důležité nezapomenout v životě na schopnost divit se, žasnout. Znovu v sobě tento přístup, v dětství běžný a posléze mnohdy potlačený, vystřídaný zvykem či samozřejmostí, objevovat a oživit. To nakonec souvisí i se vztahy, s párovou přípravou, vrátím-li se k tomu, co jsem psala na začátku. Se snoubenci se potkávám většinou v době, kdy mezi nimi ještě nevládne zvyk či samozřejmost, jak je to často běžné později v mnoha dlouhotrvajících vztazích. Ještě pořád nad sebou žasnou, objevují, diví se, kým jsou. V něčem jsou – či lépe řečeno jsme – v počátcích vztahů jako děti. Leccos nám přijde zajímavé, kouzelné, hodné objevování a pozornosti.
Jak už to tak někdy bývá, prvotní zážeh, vzplanutí, se ale ne vždy promění v trvalejší žár. Pozornost opadne, zvědavost zmizí a „přikládat“ na oheň, udržovat ho je pro nás mnohdy nevítanou prací. Ve vztazích i v životě. Přestaneme se ptát, přestaneme žasnout. Údiv vystřídá samozřejmost. Ale možná že námi za poslední roky přece jen něco zatřáslo, abychom nebrali život a to, na co jsme v něm zvyklí, jako neměnné jistoty. Abychom opět užasli, ba co víc, s prožitkem nesamozřejmosti prožívali i vděčnost. Zdá se mi, že víc a víc lidí hledá, jak znovu prožívat plnost, autenticitu, nesamozřejmost v každodenním životě.
Citlivě a s laskavou něhou o tom pojednává třeba poslední film Wima Wenderse Dokonalé dny. Mimo jiné mi pomohl najít odpověď na otázku, kterou jsem položila v úvodu. Jsem ta, která si užívá komorebi, což je japonský výraz pro „slunce prosvítající skrze listy stromů, hru lístků a slunce ve stínech na zemi pod stromy“. Zastavuji se, žasnu, vnímám a děkuji – za každý takový nesamozřejmý oka-mžik.