Příroda jako lék

Senioři se často cítí osamělí, třeba proto, že svět se mění moc rychle a oni mu nestačí. Někdy zapomínáme, že chvilka času a pozornosti, kterou svým stárnoucím blízkým věnujeme, jim může velmi pomoci. Vydejme se s nimi třeba na procházku do zeleně.

Pro mnoho z nás už pandemie covidu-19 upadla v zapomnění. Někteří se s následky dlouhého covidu vypořádávají doposud. A je tu ještě jedna část populace, která pandemii zažívala trochu odlišně. Starší lidé – zejména v domovech pro seniory – se s restrikcemi vyrovnávali déle než jedinci v běžných provozech a jiných službách. Důvody byly nasnadě. Domovy nechtěly své klienty zbytečně vystavit nebezpečí a ohrozit jejich už tak křehké bytí. Osamění se tak mohlo stupňovat a prohlubovat.


Strach ze světa

Na první pohled by se mohlo zdát, že senioři už toho zažili tolik, že úzkostní být nemohou. Opak je pravdou. Rychlost okolního světa, komplexnost proměn představuje něco neznámého, nečekaného, potenciálně ohrožujícího. Když budeme v učebnicích z oblasti klinické psychologie vyhledávat informace o velké zátěži, zjistíme, že je spojovaná se zvýšenou bojácností. Přetížení dopadá i na dospělé, kteří ještě staří nejsou. Věci, které dříve zvládali, občas nezvládají, netroufají si na ně, přestože by je zvládat „mohli“ nebo „měli“. Je toho na nás občas zkrátka moc, a tak se nám pomyslné hledí zužuje. Kdybychom si představili helmu středověkých rytířů na kolbišti, nejspíš bychom pocítili tíhu. Přece jenom takové helmy vážily přibližně dva až čtyři kilogramy. A měly hledí vždy velmi úzké, aby chránily zrak jezdce před kopím a aby se jezdec mohl přímo zaměřit na nepřítele před sebou. Zúžené hledí v takovém případě dávalo smysl. Úzkost s námi dělá něco podobného. Situaci přestáváme vnímat v její komplexnosti, nedaří se nám odstoupit a uvidět ji z jiného úhlu pohledu. Při velké zátěži podobný stav asi zažil téměř každý. Po zátěži se však většinou vrátíme do výchozího klidového stavu. 

Jak je to však se seniory? Senioři se velmi často přestávají ve světě kolem sebe orientovat. Celý život žili v něčem, co je teď jiné, přestává to platit nebo to funguje jinak. Mohli bychom říct, že žijí v permanentní zátěži proměnlivé intenzity. Životní přechody specifické pro stárnutí tak mohou vyvolat úzkost. Když k tomu ještě připočteme fakt, že někteří senioři – ať už musí, nebo chtějí – bydlí v domově, nikoli doma, může jít o zásadní a náročnou změnu. Někdy si najdou přátele, jako třeba pan David, který byl v domově pro seniory jen chvilku a už se ho „ujal“ pan Luděk, o němž bude ještě řeč. Navázali spolu velmi blízký přátelský vztah, který Davidovi dodává naději do budoucna. Jindy se však lidé v domovech mohou cítit osamělí, sami uprostřed davu, jak se říká. Místo sdílení zkušeností se propadají do obav a izolují se, až musí zasáhnout sociální a psychologický personál daného domova. 

Rozlišení mezi zvýšenou zátěží a klinickou úzkostí u seniorů může být zásadní pro poskytnutí odpovídající intervence. Zásadní je zvědomění. Zároveň nemusí být každý den posvícení. Jinými slovy – dny se mohou velmi lišit. Některým dnům budou dominovat propady, jiné budou ve znamení síly a povzbuzení. 

Nedávno jsem sloužil v Centru krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice, kam přišla klientka, které bylo sedmdesát pět. Potýkala se s bojácností. Měla strach ze světa tam venku. Z diagnostického hlediska bychom mohli říct, že u ní nedominovala úzkost, ale středně těžká deprese. Před rokem jí po těžké nemoci zemřel manžel. O manžela se starala a zapomínala na sebe. Spala pár hodin denně. Po jeho smrti se jí do určité míry ulevilo, ale zároveň zažívala prázdno. Ztratila smysl života, hledala nový význam. Péče o vnoučata ji už tolik nebavila. Zpětně si uvědomila, že si zasloužila podporu mnohem dřív. Truchlení v tomto případě nebylo přímočaré ani snadné. Aktivity, které ji dřív bavily, ztrácely přitažlivost. Dalších činností se bála, neuměla si představit, že by je vykonávala. S paní a její rodinou jsme se domluvili na plánu, který mimo jiné zahrnoval podpůrnou terapii a skupinové aktivity. Jak to dopadlo, nevím. S klientkou jsme se viděli jen jednou. Důvodem, proč však tento případ uvádím, je snaha upozornit na to, abychom nezapomínali na své blízké. Abychom si uvědomovali, že ačkoli je něco snadné a samozřejmé pro nás, nemusí to tak být pro naše starší blízké, kteří se tím mohou trápit. 

Placená zóna

Adam Táborský