Hrdinské cesty našich dětí

Podle různých studií se zdá, že mezi mladými přibývá projevů úzkosti a deprese. Není to však jen jejich problém, je to krize celé společnosti a jejích sdílených příběhů. Co proti tomu dělat?

Co mají společného Harry, Ron a Hermiona, Lyra Stříbroústá nebo Krabat? Ve věku dospívání prožili dramatické příběhy, postavili se k nim různými tvůrčími způsoby a přežili, často za obrovskou cenu a v hluboké osobní proměně. Mezi svými vrstevníky, a především z hlediska dospělých, byli těmi „divnými, problematickými mladými“, kteří (se) hodně prožívají, nevěnují se tomu, čemu jejich rodiče, odmítají zaběhnuté pořádky, kladou nepříjemné otázky a vyžadují netradiční odpovědi. Zkrátka snowflakes.

Hrdinské schéma, navržené antropologem Josephem Campbellem a zrcadlící strukturu příběhů vyprávěných ve většině známých civilizací na světě, se příliš nemění, má jen tendenci přizpůsobovat své hlavní obrysy dobovému vkusu a estetice. Výzvě vykročit přes práh domu, najít spojence a poznat přátele a s jejich pomocí se postavit zdánlivě neporazitelnému nepříteli, s nějakou tou zastávkou v podsvětí a s pomocnou rukou nadpřirozené bytosti, čelila pravděpodobně drtivá většina dospívajících rodu Homo sapiens. Každá kultura jim k tomu poskytovala doporučení, návody a především inspirační zdroje v podobě příslušných bohů a hrdinů. A právě ty – mnohem víc než další a další diagnostické kategorie, větší množství klinických psychologů a psychiatrických lůžek – potřebujeme i ke zvládnutí stávající pandemie depresivních a úzkostných poruch u mladistvých. Tato pandemie, jak se ukazuje, je dost možná spíš krizí společenství a jeho sdílených příběhů.


Expozice a kolize

Podle projektu Duševní zdraví dětí a adolescentů při Národním ústavu duševního zdraví se asi jedno ze sedmi dětí a dospívajících potýká s duševními problémy, 40 % deváťáků vykazuje známky deprese a 30 % pociťuje úzkostné symptomy. Sebevražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku patnáct až devatenáct let. Výzkumníci upozorňují, že tato čísla nelze vzít sama o sobě za bernou minci: jednak jsou získaná pomocí sebehodnotících dotazníků, a tedy může dojít k určitému zkreslení, jednak je nemáme s čím porovnávat, neboť podobně rozsáhlou studii z předcovidové doby nemáme. Bezvýhradným důkazem nárůstu prevalence úzkostí a depresí v dětské populaci není ani nárůst počtu dětských pacientů u psychiatrů a psychoterapeutů. Není totiž jisté, zda svou roli nehraje také destigmatizace, lepší dostupnost péče a její znalost v obecné (i dospělé) populaci a lepší informovanost stran symptomů duševních potíží, a tudíž důkladnější sebediagnostika, schopnost formulovat své potřeby a vyžádat si pomoc. V souhrnu ovšem můžeme nahlédnout, že množství dětí trpících úzkostnými příznaky, sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy nebo depresivními rozladami se opravdu navyšuje. Za zmínku stojí na druhou stranu i výstupy dlouhodobých evropských studií ESPAD (European School Survey Project on Alcohol and Other Drugs), podle kterých se pomalu, ale jistě snižuje prevalence užívání nelegálních drog, alkoholu i cigaret u mladistvých a také se zvyšuje věk jejich prvního užití. S určitým odstupem možná můžeme uvažovat, zda stávající epidemie sebepoškozujícího chování není variantní reakcí na podobné krize, jaké jen o generaci starší teenageři například zapíjeli alkoholem. Neboli: příběh se nemění, defilují jen nové a nové příšery a hledání zbraní a spojenců je náročnější. Nechť je tato úvaha spíše než snižováním významu duševních problémů dospívajících povzbuzením pro ty, kteří se jim na jejich cestě snaží pomoci. 

Placená zóna

Johana Růžková

je daseinsanalytická psychoterapeutka a sociální pracovnice. Absolvovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií a nyní zde vyučuje. Je koordinátorka Pracovní skupiny pro podporu osob s duální diagnózou.