Island – doma u Vikingů

Island je ostrovem protikladů, které na člověka dýchají v harmonii a s lehkostí. Je to místo, kde paradoxy společně vytvářejí libé tóny a dynamická energie otvírá brány fantaskních snů. Island svou syrovostí, hravostí a rozporuplností vytváří ladný spirálový pohyb. Jeho vývoj jde stále kupředu a v tomto rytmu fungují i místní obyvatelé. Kdo se zasekne a nepluje s rytmem ostrova, ten se cítí ztracen a nepochopen. Kdo všechno příliš řeší, tomu uniká jednoduchá podstata synergie plynutí.

Islanďané mají jinou náturu než my Středoevropané. S věcmi se nemažou a k životu přistupují hodně prakticky a v souladu s přírodou. Více než kdekoli jinde v Evropě se řídí kairosem, takzvaným pravým časem, kdy se člověk neptá, kolik je hodin, ale jestli už nastal ten čas. Kairos mi připadá pro život na Islandu naprosto zásadní a nezbytný. Když jsem se chystala někam na výlet a nevěděla, jestli je ta správná doba kvůli počasí a tmě, Islanďani mi jen říkali: „Následuj přírodu.“

K jádru

V zemi ohně a ledu jsem prováděla svůj výzkum štěstí a spirituality stejně jako v Bhútánu a Izraeli. Ačkoli není jednoduché se s Islanďany skamarádit, s některými jsem se dostala do bližšího kontaktu a mohla tak s nimi vést výzkumné rozhovory. Když s nimi chce člověk navázat vztah, je dobré na ně nespěchat, nechat jim prostor a k ničemu je nenutit. Opatrně, kousek po kousku se navzájem otevírat a poznávat. Velkou výhodou je, že jsou na návštěvníky hodně zvědaví. Oproti jiným severským národům jsou komunikativnější a cizinců se tolik nestraní. 

V porovnání s Bhútánci, Izraelci nebo Jihoevropany jsou ale Islanďané rezervovanější a opatrnější, a to jak v kontaktu s turisty, tak s místními lidmi. Co však musím vyzdvihnout, je jejich naprostá spolehlivost, ve které jsou úplnými hvězdami. Nestalo se mi, že by nějaký Islanďan rušil svoje sliby nebo že by jednou řekl to a podruhé ono. Jsou přímí, informace nepodávají obšírně, jdou rovnou k jádru věci. Jsou to osobnosti, z nichž čiší síla a jistota. Mají své charisma a máločeho se zaleknou. A když jim necháte čas, otevřou vám své horoucí srdce. 

„My jsme jako ledovec, který pod sebou skrývá horké jádro Země,“ říkala mi jednou kamarádka Sigríður u společné večeře. „Musíme napřed roztát, abychom ti mohli ukázat svou vřelost. A způsobů, jak se s druhými sblížit, je hned několik. Spousta mladých volí o pátečních večerech alkohol, ale my starší spíš chodíme do termálních bazénů a vřídel, ve kterých roztajeme raz dva, a rádi si pak povídáme i s neznámými tvářemi. A dalším, úplně nejjednodušším způsobem je pozvolné oťukávání a vzájemné naslouchání. Čím víc cítíme od druhého zájem a porozumění, tím víc jsme schopni se mu otevřít a skamarádit se s ním.“ 

„A býváte stejně rezervovaní k sobě jako k cizincům?“

„To, jestli někdo je, nebo není z Islandu, nemá na náš postoj takový vliv jako to, jestli dotyčnou osobu dobře známe. Pravidlo ledu a ohně aplikujeme na komunikaci se všemi lidmi.“ 

„My Islanďani jsme odrazem naší nesmlouvavé, drsné, a přitom jemné a překrásné přírody. Naše duše je propojená s tou zemskou. Co se děje kolem nás, probíhá i uvnitř,“ řekla mi Kristín. 

Nikde jinde na světě jsem nenarazila na lidi tak napojené na jejich přírodu. Přistupují k ní s obrovskou láskou, pokorou a respektem. Islanďané mají také úžasně flexibilní mysl, nesetrvávají na jednom místě a umí se lehce přizpůsobit tomu, co přichází. Opět tak zrcadlí dynamicky se měnící přírodu.