Harmonie přírody a ducha

Výjimečně usedám k psaní článku váhavě, s ostychem a rozpaky. Při zamýšlení se nad tématem ekologické spirituality tomu však nemůže být jinak. Během vplouvání do knihy Ecological Spirituality od irského sociálního psychologa Diarmuida O’Murchua jsem se postupně začal osmělovat. Uvědomoval jsem si, že rozpaky pocházejí z užívání určitých slov, jako je duše, duch, posvátný, Bůh. Když jsem si dané výrazy a jejich význam pro sebe rozpouštěl a zůstával u pocitů a prožitků, začal se pro mě jejich obsah stávat „skousnutelný“. Nabýval na nové, přívětivější kvalitě. Když jsem pak v tématu ekologické spirituality narážel na známá jména, například na německého biologa a filozofa Andrease Webera a amerického filozofa Davida Abrama, začal jsem se cítit více jako doma.

Veškerý život je propojen

V době klimatické krize a někdy nahodilých, jindy systémových, někdy mělkých a jindy drastických propadů stavu životního prostředí se koncept ekologické spirituality objevuje jako způsob, jak překlenout propast mezi lidskými bytostmi a přírodním světem. Ekologická spiritualita zakořeněná v pochopení, že veškerý život je propojen, nás vyzývá, abychom přírodu neviděli jen jako zdroj, který lze využívat, ale jako posvátnou entitu, která si zaslouží úctu, respekt a ochranu.

Ekologickou spiritualitu můžeme nahlížet jako světonázor a praxi, která integruje hluboké spojení s přírodou do našeho duchovního života. Uznává, že Země a všichni její obyvatelé jsou vyjádřením božství a že lidé mají odpovědnost starat se o planetu a chránit ji jako součást své duchovní povinnosti.

Na rozdíl od tradičního environmentalismu, který se často zaměřuje na vědecké a politické aspekty ekologické ochrany, ekologická spiritualita zdůrazňuje duchovní pouto s přírodním světem. Snaží se podporovat pocit úcty k Zemi a nepovažuje ji za pasivní pozadí lidského života, ale za aktivního účastníka rozmanitosti božské existence. Tuto formu spirituality lze nalézt v různých náboženských a duchovních tradicích a stále více rezonuje mezi těmi, kteří hledají hlubší, smysluplnější vztah k planetě.

Ekologická spiritualita vybízí k osobní reflexi i skupinovému dialogu. Pojem eko-spirituality tak odkazuje na širokou škálu diskurzů, jejichž společným zájmem je ukázat, že současná ekologická krize je v podstatě krizí duchovních hodnot, takže odpovědi na ni by neměly být pouze technologické nebo materiální, ale měly by se hledat na duchovní úrovni, prostřednictvím „vnitřní ekologie“, osvícených úvah o smyslu života, o tom Druhém, o posvátném. O’Murchu pak uvádí pracovní definici ekospirituality jako spirit connecting with spirit (duch spojující se s duchem).