Rozbitý svět

Můj vztah k feminismu je komplikovaný. Velkou část svého profesního života jsem strávila mezi muži – korporátními zaměstnanci a manažery stojícími na vrcholu patriarchální pyramidy. Abych mezi nimi obstála, přirozeně jsem se přizpůsobila. Přijala jsem roli takzvané pick-me girl (ženy hledající uznání mužů prostřednictvím zesměšňování jiných žen), a občas jsem se dokonce stala i strážkyní patriarchátu, bránící status quo společnosti ovládané muži. Dlouho jsem si myslela, že žádný skleněný strop neexistuje – až později mi došlo, že jsem tato omezení žen ve veřejném prostoru pouze nezažila, protože mi systém v mnohém nahrával. Moje úspěchy nebyly jen výsledkem mé píle a schopností, ale i důsledkem výhod, které mi plynuly z příslušnosti k privilegované skupině.

Ve třiceti letech jsem se rozhodla radikálně změnit svůj život a vydala se na cestu sebepoznání prostřednictvím psychoterapeutického výcviku. Teprve žitá praxe – stovky hodin strávených se ženami a muži, kteří se mnou sdíleli své životní příběhy – mě naučila vnímat systémové nerovnosti. Začala jsem být citlivá na to, jak diskriminace i zvýhodnění formují naše možnosti, vztahy i představy o sobě samých.

Velkou školou pro mě byla také vlastní zkušenost s rolí matky a manželky. Tehdy jsem naplno pocítila, jak výrazně jsou určité role ve společnosti definované – často bez ohledu na to, co si přeji já sama! Právě tehdy se mi feminismus přestal zdát jako něco abstraktního nebo ideologického. Začal mi dávat smysl coby způsob, jak lépe rozumět světu – a možná ho i trochu měnit.

Patří feminismus do psychoterapie?

Jako terapeutka si pravidelně kladu otázku: patří vůbec feminismus do psychoterapie? Je má praxe feministická jen proto, že jsem žena – nebo snad právě proto? Nebo ji lze považovat za feministickou díky tomu, že svou pomáhající, pečující a rozvojovou podstatou naplňuje feministické ideje? A může se vůbec psychoterapeut(ka) nepovažovat za feminist(k)u, aniž by tím popřel(a) některé základní předpoklady našeho oboru, jako je důraz na rovnost, respekt k odlišnosti a vědomí širšího společenského kontextu?

V rámci plánování tohoto textu jsem se rozhodla svou terapeutickou praxi více promyslet a zároveň se podívat i za její hranice. Oslovila jsem své kolegyně a kolegy z České asociace pro psychoterapii s prosbou, aby v bleskovém průzkumu sdíleli své názory na to, jak se podle nich feminismus v psychoterapii projevuje a zda pro ně jako terapeuty vůbec dává smysl. Sešlo se mi více než šedesát odpovědí. Některé byly stručné, jiné velmi otevřené a hluboce osobní. Z nich využívám několik, které považuji za podnětné nebo inspirativní.

Z opakovaných průzkumů mezi českým psychoterapeutstvem vyplývá, že přibližně osmdesát procent poskytovatelů terapeutických služeb tvoří ženy. Dovolím si proto v tomto článku používat generické femininum a inkluzivní jazyk. Ne proto, že bych chtěla muže z vyprávění vyloučit, ale proto, abychom si společně mohli představit, jak jinak by svět mohl vypadat, kdybychom se na něj dívali „ženskýma“ očima. I jazyk má svou moc – a někdy stačí drobná změna, aby odhalila hlubší vrstvy reality.

Základní perspektivy

Tradiční psychoterapie se často soustředila především na individuální patologii, symptomy a vnitřní konflikty. Oproti tomu feministická terapie připomíná, že psychická nepohoda nemusí být pouze výsledkem individuálního selhání nebo vnitřní poruchy – ale může pramenit i ze sociálních nerovností, sexismu, diskriminace a tlaku genderových očekávání.

Feministické terapeutky však neusilují o nabídnutí „správného“ nebo alternativního modelu feminity či maskulinity. Nesnaží se nahradit jednu normu jinou. Ani nezužují svou pozornost jen na témata související se socializací genderových rolí. Místo toho upozorňují, že psychoterapie může – a snad i musí – být prostorem, v němž lze reflektovat širší společenský kontext života jednotlivce. Feministická psychoterapie je více než jen individuální pomoc. Jejím cílem je přispět k širším společenským změnám. Zaměřuje se na eliminaci sociokulturních problémů spojených s mocí a utlačováním a na vytváření prostředí, v němž psychoterapie podporuje osobní růst místo pouhého zvládání traumat a léčení diagnóz.

Tuto myšlenku zajímavě rozvíjí kolegyně Sára Kratochvílová: „Tradiční přístupy jsou často založené na tom, jak má duševní zdraví, jedinec a společnost správně vypadat. Takové přístupy pak mají metody, jak k tomuto ideálu klientstvo dovést, protože přece terapeut*ka je expert a ví nejlépe, co je pro klientstvo dobré. Zároveň jejich představa terapie je velmi patriarchální, hierarchická, výkonová a genderově zatížená. To vše vnímám jako nefeministické, protože feminismus se kromě genderových témat soustředí i na jedinečnost, rozmanitost a na to, že všichni, i bez plnění patriarchálních norem, máme právo na příležitosti a spokojenost a podobně.“ Sára sama vnímá spolupráci s klienty a klientkami jako partnerskou, klientstvo jako experty na jejich vlastní život a sebe jako někoho, kdo má vzdělání a zkušenosti, které mohou být obohacující, ale o jejichž užitečnosti rozhoduje v první řadě klientstvo, ne ona.