Minirecenze: Léčivá síla zvířat

Středověké vnímání zvířat bylo výrazně ovlivněno spisem Physiologus, kompilační prací neznámého autora ze druhého nebo třetího století, podle níž v sobě jednotlivá zvířata nesou náboženské či obecně morální ponaučení. Jeho novodobou obdobu můžeme najít v knize Léčivá síla zvířat aneb zvířata jako inspirace a průvodci na cestě k sebepoznání. Její autorka, označující se za „léčitelku duší a alchymistku srdce“, v ní jen zřídka vychází ze skutečného chování nebo vlastností zvířat, jako když u kosatek vyzdvihuje jejich smysl pro komunitu a rodinné tradice. Spíše k různým druhům poněkud libovolně přiřazuje alegorické významy. Žirafa nás údajně zve, abychom „kráčeli cestou lásky s hlavou vztyčenou a vyzařovali moudrost své duše“, medúza nás prý učí, jak „jen tak plout v proudech života“. Vedle křesťanství autorka odkazuje i k jiným duchovním tradicím, takže vyznění je jaksi obecně spirituální. Na rozdíl od Physiologu, v němž jsou četná zvířata hodnocena jako nositelé hříšných vlastností či ďábelskosti, ovšem autorka u všech – včetně třeba pavouků, netopýrů či žraloků – přináší jen interpretace a inspirace pozitivní. K čemuž by se dalo dodat, že tak jako každé zvíře může mít významné místo v naší imaginaci, má nezastupitelnou roli v ekosystémech...