Příroda v roli terapeuta

Proč jste se ve své práci zaměřila na přírodu a duševní zdraví?

Když jsem byla mladší, oba rodiče byli učitelé. Ve Spojených státech mají učitelé v létě volno, takže jsme pořád jezdili kempovat. Byla jsem tedy často v přírodě, což ovlivnilo můj budoucí vztah k ní. Na vysoké škole jsem později odjela na semestr do Keni, kde jsme hodně chodili po horách a procestovali celé území. Tam jsem se naučila spoustu dovedností, třeba jak v přírodě přežít. Když jsem se vrátila do USA, pracovala jsem pro různé organizace, které se věnovaly terapii v divočině. Viděla jsem, jaký transformující účinek má příroda třeba na mladé lidi z detenčních zařízení. Měli jsme program, kdy ti lidé trávili dva měsíce venku v terénu...

Při teroristických útocích 11. září 2001 jsem byla v New Yorku, přímo na Manhattanu. To mnou otřáslo. Zároveň jsem tehdy pracovala v korporátu a nesnášela jsem to. Pořád jen sedět v kanceláři? To nebylo pro mě. Rozhodla jsem se vrátit do školy a udělat si magisterský titul z poradenství (counseling), lákala mě pomáhající profese. Jeden z mých učitelů vedl kurz ekopsychologie. Pamatuji si, jak jsem tam seděla a najednou mi do sebe začaly zapadat různé dílky skládačky. Pochopila jsem, proč se cítím tak, jak se cítím, když jsem v přírodě, a proč mi není dobře, když v ní nejsem. Začala jsem rozumět i svému zármutku ohledně změn v ekosystémech, vymírání živočišných druhů a podobně. To mě nasměrovalo k tomu, čemu se věnuji dnes. Trvalo mi ještě nějakou dobu, než jsem se do toho naplno ponořila, ale takhle to začalo.

Megan Delaney
je americká psycholožka a odbornice na ekoterapii. Působí jako asistentka na katedře profesionálního poradenství na Monmouth University v New Jersey a zároveň vede soukromou praxi Therapy Without Walls. Nově jako ekopsycholožka vytváří pro studentyna univerzitním kampusu programy zaměřené na přírodu.

Je běžné, aby na univerzitách v USA byly kurzy ekopsychologie? Měl na vás daný předmět nějaký specifický dopad?

Běžné to právě není, proto to bylo úžasné. Studovala jsem v tradičním programu klinické psychologie, kurz ekopsychologie jsem si vzala jen jako volitelný. Oblíbila jsem si vyučujícího a předmět mě velmi zaujal. Mám pocit, že vesmír tehdy promluvil, protože zanedlouho jsem na Monmouth University založila vlastní kurz ekoterapie a pak se jí začala věnovat. Byla jsem tehdy jedna z mála na východním pobřeží, kdo něco takového učil. Později jsem díky konferencím objevila lidi, kteří dělali podobné věci i na jiných univerzitách v USA. A v posledních letech se mi zdá, že podobné kurzy se na bakalářském stupni i v magisterských programech klinické psychologie objevují stále častěji. Sama učím jak v magisterském programu klinického duševního zdraví, tak na bakalářském v psychologii.

Samozřejmě narážíme i na odpor. Naše profesní organizace – American Psychological Association a American Counseling Association – jsou zatím dost zdrženlivé. Hlavně  v uznávání psychologických dopadů klimatické změny. APA je dál, už má dobrou metodiku pro klinické psychology, jak s psychickými poruchami vyplývajícími z klimatické změny pracovat. Ale celkově je to proces. Pro mě je vzrušující sledovat, že se téma víc a víc přijímá. Studenti, kteří prošli mým kurzem, dneska sami působí v praxi. Když jsem se přestěhovala do New Jersey a zadala do Googlu „ekoterapie“, našla jsem tenkrát jednu jedinou osobu, která navíc neměla žádné formální vzdělání. Jen si sama říkala ekoterapeutka – mimochodem je skvělá! Dnes když zadám totéž, objeví se hned několik lidí v okolí. Takže to není jen moje práce, ale téma se rozšiřuje. To je skvělé.

Zároveň si říkám, že je potřeba provést více empirických výzkumů o terapeutických přístupech v oblasti přírody a duševního zdraví. 

Souhlasím, všechno se to vyvíjí. Kamarád Ryan Reese vytvořil model eco wellness. Jeho práce se soustředí na to, že když se bavíme o wellbeingu, většinou do toho nezahrnujeme přírodní svět. Proč? Nedává to smysl. Ryan s přírodou počítá. Je to ovšem pomalý proces, vlastně nevím proč. Asi jsme pořád ponoření v tom starém „bílém mužském“ západním způsobu myšlení, v jehož rámci se na psychologii díváme přes symptomy. Ve Spojených státech je navíc silná tendence používat medicínský model. Soustředíme se primárně na diagnózy. Co se mi na poradenském přístupu líbí a co mě k němu přitáhlo, je to, že akcentuje silné stránky klienta, ne jen deficit nebo čistě medicínský pohled.

Jak ekoterapii chápete?

Když se mě někdo zeptá, čemu se vlastně věnuji, když „dělám ekoterapii“, musím vědět, co tím myslím, mělo by to být jednotně uchopené. Já ji definuji jako psychoterapeutické aktivity vedené licencovaným terapeutem, nahlížené skrze ekologickou perspektivu, v partnerství s přírodním světem. Důležitý je vzájemný vztah mezi lidmi a dalšími složkami prostředí.