Sen jako vize

Ve stavu spánku strávíme průměrně třetinu života. Je to stav, kterému se, alespoň myslím, v poslední době věnuje více pozornosti. Hodně se mluví o tom, že je důležité o tuto „část“ života pečovat tak, abychom ji trávili kvalitně. Prostě abychom dobře spali. Když se řekne „práce na sobě“, málokdo si asi představí, že by měl začít tím, že se naučí dobře spát. Psychologie nás zásobuje poznatky o spánkových fázích, o úloze snů při zpracovávání emocí a paměťových otisků, stop. Spirituální tradice zase mluví o spánku jako o malé smrti, v níž se člověk na sklonku dne s důvěrou odevzdává do rukou něčeho většího. Modlitební praxe nás vede k tomu, abychom každý večer dosáhli smíření a byli vděční za uplynulý den. A také měli naději, že ráno opět otevřeme oči a začneme nanovo, třeba i lépe. Přesto se moderní člověk spánku často brání. Jako by to pro nás byla tak trochu neproduktivní doba, ztráta času. Ale není právě tato „ztráta času“ nakonec tou nejcennější investicí, kterou si dnes můžeme dát?

V evangeliu najdeme zvláštní obraz. Učedníci zápasí s bouří na Galilejském jezeře, loďka se zmítá – hrozí, že ji vlny pohltí. A Ježíš? Spí. Scéna už po generace provokuje. Jak může někdo spát v okamžiku, kdy jde o život? Ale právě v tom je klíč: Ježíš nespí proto, že by byl lhostejný, nýbrž proto, že důvěřuje. Ví, že bouře není posledním slovem. Jeho spánek je výrazem víry, že svět stojí na pevnějším základu, než je naše neustálá kontrola a bdění.

Když se na to podíváme psychologicky, není spánek pokaždé malým cvičením důvěry? Každou noc zavíráme oči, vypínáme vědomou kontrolu a pouštíme otěže. A možná právě proto je pro mnohé lidi spánek tak těžký. Neumíme věci pustit, neumíme věřit. Nespavost není jen tělesný problém, je to také odraz vnitřního neklidu. Umění spát uprostřed bouře je uměním žít s důvěrou. Ale spánek není jen o odpočinku. Někdy se z něj rodí sen. Takový, který má sílu překročit hranice noci. Martin Luther King Jr. ve svém slavném projevu nepronesl: „Mám plán,“ ani: „Mám analýzu.“ Řekl: „I have a dream.“ Sen, který pohnul dějinami. Vize, která přesahuje jednotlivce, plamen, který zapaluje srdce druhých. Možná tedy existuje cesta od spánku k proměně světa: nejprve musím umět spát, abych načerpal/a sílu. Pak se ve spánku rodí sny – a ty, pokud jim věřím a kráčím za nimi, se mohou stát vizí. Tak jako Bůh v Bibli často promlouval skrze sny: k Josefovi v Egyptě, k Josefovi Mariinu, k prorokům. Sen není prázdná iluze, ale někdy to nejskutečnější, nejniternější, co máme. Žijeme v době neklidu, zahlcení a krizí. Často máme pocit, že si spánek nemůžeme dovolit a že snění je luxus. Ale možná je to přesně naopak: právě dnes potřebujeme znovu objevit odvahu spát, tedy důvěřovat, že svět se nezhroutí, když na chvíli pustíme otěže. A odvahu snít, nenechat si vzít vizi o lepším světě.

Ježíš na loďce a Martin Luther King Jr. se nikdy nepotkali. A přesto jejich poselství rezonuje společně: spánek jako důvěra, sen jako vize. Možná svět nejvíce potřebuje lidi, kteří umějí spát v bouři a kteří umějí snít sny, které probouzejí ostatní.