Barometr duševní rovnováhy

Většina mých přátel si na spánek stěžuje. Mnozí z nich nejsou schopni „zabrat“ bez léků nebo pár večerních skleniček alkoholu. Někteří nedokážou trávit noc v tiché místnosti a u postele jim do rána potichu hraje televize nebo podcast. Mám kamarádku, která spí pět hodin denně a tvrdí, že jí to naprosto stačí, ale také tu, pro kterou není problém „zařezávat“ deset hodin v kuse, a přesto se přes den cítí vyčerpaně. 

Sama naštěstí patřím mezi lidi, kteří spí spíš dobře, ačkoli jsou dny, kdy se v noci budím kolem třetí hodiny. Všimla jsem si, že to většinou souvisí s napětím provázejícím menstruační cyklus – kritický je týden před menstruací –, ale ještě víc s objemem momentální psychické zátěže. Zažila jsem i situaci, kdy se mi nepodařilo usnout vůbec: když byl před pár lety můj syn v nemocnici poté, co mu ochrnula půlka obličeje a čekalo se na výsledky testů, doslova jsem nezamhouřila oka. Neklidné spaní mívám i v období, kdy před sebou „valím“ spoustu nedokončených pracovních úkolů. 

Epidemie nespavosti

Spánek byl po dlouhá staletí považován za pasivní fázi, během níž organismus „odpočívá“. Moderní výzkum však ukázal, že jde o aktivní neuropsychologický proces, v jehož rámci dochází k obnově kognitivních funkcí, regulaci emocí, konsolidaci paměti a regeneraci těla. Dobře se vyspat však přestává být samozřejmostí. Insomnie, ať už přechodná, nebo chronická, je symptomem moderní společnosti.

Podle Evropské společnosti pro výzkum spánku trpí v Evropě některou formou insomnie až třicet procent dospělých, přičemž deset procent z nich má potíže chronického charakteru. V Česku se podle Národního ústavu duševního zdraví s poruchami spánku potýká přibližně každý třetí člověk. Mezi důvody nespavosti je často uváděna úzkost a deprese, chronický stres, nadměrná pracovní zátěž, ale i digitální fragmentace času, která narušuje přirozený cirkadiánní rytmus.

Na otázku, jestli skutečně spíme hůř než předešlé generace, odpovídá Martin Pretl, vedoucí lékař společnosti INSPAMED. „Nikdo přesně nevíme, jak spali naši předci, protože podrobná data máme posledních třicet nebo čtyřicet let. Ale obecně můžeme skutečně říci, že v současnosti spíme hůře,“ připouští. „Existuje velké množství spánkových poruch, ale dvě nejčastější, které postihují velkou část populace, jsou nespavost a spánková apnoe, která souvisí hlavně s nadváhou a obezitou. Nespavost má spojitost především se stresem, kterého pravděpodobně přibývá.“ V souvislosti s tím uvádí příklad Winstona Churchilla, který se mimo jiné proslavil výrokem „vyspím se až po smrti“. Jak mě však během našeho rozhovoru Martin Pretl upozornil, Churchill přitom kvůli své obezitě nejspíš trpěl nějakou formou spánkové apnoe. 

Jak vlastně definovat nespavost? „Kritéria jsou poměrně přesná. Je to neschopnost spánek navodit a neschopnost ho udržet. Nekvalitní spánek pak ovlivňuje naše denní aktivity. Chronická nespavost je definovaná trváním déle než tři měsíce a měla by se vyskytovat častěji než třikrát za týden. Zjednodušeně řečeno, pokud večer nemůžeme usnout, v noci se budíme a nemůžeme spát a ráno i přes den ‚to není ono‘, měli bychom vyhledat pomoc,“ vysvětluje neurolog. Podle něj by člověk měl spát tak dlouho, aby se cítil odpočatý celý den a neměl tendenci usínat večer u televize. Dodává, že pokud jsme dobře vyspalí, nepotřebujeme spát ani odpoledne.

Lidské bytí se skládá ze tří základních stavů: bdělosti a dvou typů spánku – REM a nonREM. Mozek přitom zůstává aktivní ve všech těchto stavech, spánek tedy není „vypnutím“ mozku, ale spíše jakýmsi „přepnutím“, které neurolog vysvětluje takto: „Mozková kůra se během spánku oddělí od zbytku těla, což znamená, že impulzy ze všech našich receptorů dočasně nepřicházejí. Mozková kůra pak funguje ve vlastním modu, dochází k regeneraci organismu a konsolidaci paměti.“