„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.

Proto jsem minulý rok, když jsem byl meditovat v Indii, vyzkoušel takový experiment. Vrátil jsem se k radě, kterou jsme dávali babičce. Na měsíc jsem se odstřihl od veškerých zpráv. Změna přišla rychle a byla dost výrazná. Ze světa, který se nejpozději zítra zhroutí, pokud už se nezhroutil dávno, se za pár dní stalo velmi krásné, bezpečné a přívětivé místo. Po měsíci odstřižení ale zase stačilo pár hodin, možná dokonce minut, pár titulků, aby se ve mně znovu probudil dobře známý tíživý pocit.

Rada babičce tedy funguje, i když dnes už si nemyslím, že to je řešení. Indická zkušenost mě nepřivedla k tomu, abych dění přestal sledovat. Pravda, trochu jsem upravil, co a jak sleduji. Začal jsem více sledovat média, která dění ve světě prezentují vyváženě a nesnaží se za každou cenu lákat pozornost děsivými titulky. Hodně jsem promazal Facebook, definitivně se odhlásil z Twitteru (nyní X).

Radostný pocit navozený měsíčním odstřižením mě především dovedl k úvaze nad tím, jak radikálně se svět v médiích a na sociálních sítích liší od světa, v němž bezprostředně žiji a který je plný úžasných lidí. Nedávno jsem měl možnost si to připomenout na meditačním retreatu, který jsem vedl. Zničehonic jsem cítil hlubokou vděčnost, když jsem si uvědomil, jaké lidi v životě potkávám. A ne pár. Ročně to na různých retreatech, kurzech nebo putováních bude několik stovek.

Ticho, ve kterém člověk v meditaci na retreatu tráví hodiny a hodiny sám se sebou, často vynáší na povrch hluboká témata, nejistoty, otázky, přesvědčení nebo emoce. A proto jako podporu v tomto procesu nabízíme možnost probrat to, co se v tichu vyjevuje, v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima. Takové chvíle jsou pro mě vždy velkým darem, protože mohu na okamžik nahlédnout do nitra druhého člověka, nahlédnout za to, co je obvykle vidět, a snad uvidět i něco, co přede mnou možná ještě nikdy nikdo neviděl…

A to je velká inspirace. Inspirativní je pro mě být svědkem toho, jak druzí upřímně a odvážně hledají cestu k hlubší celistvosti, k přijetí, lásce, odpuštění. A především vidět, že v jádru jsme všichni dobří, v jádru jsme v pořádku – to jediné, co si přejeme pro sebe a pro ostatní, je spokojenost, harmonie, láska. Samozřejmě někdy bloudíme a naše základní dobro překrývají různá zranění, stíny nebo zmatky, ale ono tam je. A to mě dojímá. Jak se – třeba navzdory všemu – snažíme žít dobře a svým životem přispívat k celku.

Tváří v tvář katastrofám a beznaději, kterou někdy cítím já, někdy druzí, se tedy teď snažím upozorňovat na to, že lidé jsou fajn. Jsou dobří, úžasní. A že to nejnebezpečnější, co by se nám mohlo stát, by bylo, kdybychom se uzavřeli do virtuálního prostoru a ztratili kontakt se světem, protože bychom z něj měli strach. Přitom mluvit s ostatními, třeba o našich niterných přáních, se může stát nesmírným zdrojem naděje, radosti, inspirace – a také důvěry, že na realizaci těch přání nejsme sami.

Šimon Grimmich

Autor je básník a učitel meditace. https://vnitrniprostor.cz