Cesta do fantastické reality

Když jsem s vámi dělal pro Psychologii dnes rozhovor v roce 2023, mluvili jsme hlavně o vašem vztahu k přírodě a přírodní terapii, což je rozměr, jenž je pro vás celoživotně důležitý. Nyní bych se rád zeptal na další pole vašeho zájmu – expresivní přístupy. Ani zde nehraje hlavní roli kognice a slovo, ale spíš tělo, pohybové vyjádření, umělecká rovina a kreativita nejrůznějšího druhu. 

Akademickou kariéru jsem zahájil jako ekolog. Pracoval jsem jako ochránce přírody, s vlky a supy bělohlavými. Už tehdy jsem začal tančit, věnoval jsem se také divadlu a improvizaci. Bavilo mě to. Byl to prostor, v němž jsem se mohl propojit se svým tělem a vyjadřovat se beze slov. Dnes jsem mnohem verbálnější než před třiceti lety... 

Později jsem se rozhodl pro dramaterapii, protože nástroje, koncepty i diagnostika, které se tam používají, jsou širší než v terapii tanečně-pohybové. V dramaterapii totiž využíváme všechna možná umění – divadlo, hraní rolí, ale také umění výtvarné, hudební tvorbu nebo vyprávění příběhů. 

Studium dramaterapie na vysoké škole pro mě bylo přínosné jak pro práci ve skupině, tak pro zkoumání vlastního narativu, autobiografie. Symbolická, neverbální, pohybová a divadelní práce mi připadala léčivá. Jako dramaterapeut jsem napřed pobýval spíš v interiéru, ale nakonec jsem se vrátil i k přírodě. Dnes při dramatereapii využívám nejrůznější umělecké prostředky, například výtvarno...

Co si vlastně představit pod pojmem expresivní terapie? Nebo co znamená pro vás?

Místo toho, abychom s klientem pouze mluvili a hlavním nástrojem byla verbální konverzace, vedeme dialog skrze umění. Ve vztahu k expresivní umělecké terapii existují různé přístupy. Jeden se nazývá „umění jako terapie“ – tam se umělecká forma používá jako hlavní terapeutický prostředek. Už vstupní rozhovor i diagnostika probíhají s přispěním různých uměleckých forem – dramatu, hudby, hry, nebo třeba vyprávění příběhů. Vlastní intervence se rovněž realizují skrze umění. Také teorie, z nichž vycházíme, a způsob hodnocení procesu jsou založené na uměleckém pohledu. Většina sezení má kreativní charakter, ale i způsob, jakým proces reflektuji a zkoumám, je umělecký. Pohybujeme se v rámci fantazijní reality. Je to přístup, ze kterého vycházím, učím ho a píšu o něm.

Druhý přístup se nazývá „umění v terapii“. Ten je orientovaný více psychoterapeuticky. Hlavním prostředkem je zde verbální práce, která zabírá většinu času sezení, přičemž různé formy umění jsou do terapie pouze začleňovány a následně se o nich mluví. Umění se zde používá jen jako další médium v rámci verbální psychoterapie.

Můžete oba přístupy ještě více rozvést?

Rozdíl mezi nimi není jen v nástrojích a metodách, ale i v postoji terapeuta a v jeho východisku. Pokud jde o „umění jako terapii“, jedním z terapeutických cílů je vždy rozvoj kreativity. Ten totiž souvisí s rozvojem spontaneity a spontaneita je zase spojená se zvládáním stresu, traumatu a nejistoty, se schopností znovu se utvářet, dělat lepší volby, nacházet lepší alternativy. Souvisí také s prací s vývojově staršími částmi mozku a s méně dominantní hemisférou. Pokud používáme převážně slova a kognici, do těchto oblastí se nedostaneme.

Jako arteterapeut chci do práce zahrnout celého člověka, jeho tělo i představivost. Přemýšlím velmi inkluzivně. 

V přístupu „umění v terapii“ není rozvoj kreativity nutně centrálním nástrojem. Liší se tedy i moje pozice terapeuta. Například si s klienty často hraji. Můžu tančit, kreslit nebo dělat playback (přehrávat) – nejen je sledovat, předkládat jim nápady, nabízet intervence nebo řídit dramatický proces. Skutečně si s nimi hrát! Používám sám sebe k inspiraci, motivaci a k vytvoření pocitu bezpečí. Lidé se často stydí nebo mají negativní vztah ke svému tělu, což jim v pohybu a tanci brání. Proto hodně pracuji se svým vlastním tělem. Začínáme hrou, chůzí, velmi jednoduchými pohyby, které může dělat každý a které ještě nejsou „tanec“. A pak pomalu pokračujeme dál... Pracuji s humorem, dětským vyjadřováním. A to i v souvislosti se ztrátou, s depresí nebo s velmi složitými životními osudy a situacemi. Vždy chci do práce vnést hravost a kreativitu.

Ronen Berger 
je dramaterapeut, arteterapeut a odborník na expresivní a intermodální terapie. Vyučuje na Ono Academic College. Dlouhodobě se zaměřuje na práci s traumatem, ztrátou a krizemi, a to jak v individuálním, tak v komunitním kontextu. Propojuje umění, hry, tělesnost a práci v přírodě a podílí se na rozvoji vzdělávacích a terapeutických programů v Izraeli i na mezinárodní scéně.

Pracujete „intermodálně“, tedy s různými terapeutickými prostředky. Mohl byste k tomuto přístupu něco říct? Proč je důležitý a co může přinést?

Je to v rámci arteterapie opět jen jeden z přístupů. Existují i směry, které používají pouze jedno médium – tanec, hudbu, nebo výtvarné umění. Dramaterapie a také terapie v přírodě ovšem využívají všechna média. Terapie v přírodě může být chápána jako forma expresivní umělecké terapie, kde je příroda prostorem i médiem. 

Když kombinujeme různé modality, rozšiřujeme flexibilitu a způsoby komunikace. Pracujeme s různými oblastmi mozku. Když člověk kreslí nebo píše, setkává se sám se sebou. Jde o introspekci, reflexi, o identitu – „kdo jsem“. Práce s tancem, dramatem a hudbou je interaktivnější, zaměřená na skupinu a vztahy s ostatními. Dotýká se rozvoje komunikačních dovedností, zmírňování osamělosti a vytváření společenství. Integrací různých modalit podporujeme celistvost člověka. Někdy má člověk jasnou představu o tom, kým je a co chce, ale když se vrátí domů z terapie a setká se s partnerem, rodiči nebo komunitou, neví, jak to sdělit a jak změnit své sociální prostředí. Aby změna mohla nastat, člověk musí samozřejmě rozumět sám sobě, ale měl by také umět poznatky uplatnit v reálném světě. Proto je potřeba všechny zmíněné metody propojovat a kombinovat. Rozvíjet kreativitu a flexibilitu je dobré také proto, že život se neustále mění. Přechod mezi různými médii mění perspektivu: když něco kreslíte, vypadá to jinak, než když to ztvárňujete tancem, ačkoli jde o stejné téma. Jedním z cílů terapie je rozšiřovat významy, které lidé svému životu přisuzují. A čím více perspektiv dokážeme nabídnout, tím více smyslu mohou lidé v životě nacházet.