Život není věda, ale improvizace

V úvodu kurzů improvizace, kam lidé přicházejí za terapií či seberozvojem, můžeme slyšet věty „improvizace, to je právě to, co mi nejde“, „bojím se, že se ztrapním“ nebo „mám to raději naplánované dopředu“. O pár týdnů později se titíž lidé smějí v kruhu, vymýšlejí příběhy, experimentují s hlasem a pohybem – a zároveň popisují, že se jim lépe dýchá, méně se bojí chyb a mají větší chuť pouštět se do nových situací i mimo kurz.

Když improvizační divadlo nahlédneme prostřednictvím výzkumu, zjistíme, že jde o poměrně silný nástroj pro podporu osobnostního růstu i duševního zdraví a potenciálně účinnou terapeutickou intervenci. Jedná se totiž o činnost, která představuje velmi přesnou paralelu k životu. V improvizaci stejně jako v životě jsme vrháni do situací, které si nevybíráme, neznáme jejich scénář, nevíme, co udělají druzí, a přesto potřebujeme reagovat. Improvizace učí být vědomě tady a teď, tvořivě a v kontaktu se sebou i s ostatními.

Improvizace pomáhá návratu k přirozenému způsobu bytí ve společnosti plné pravidel, časových rozvrhů a očekávání. Vrací nás ke schopnosti být v živém kontaktu s lidmi a prostředím: všímat si, autenticky reagovat, svobodně tvořit, být překvapený, umět upřímně říct ano i ne, experimentovat s novostí. Vrací nás k hravosti, kterou děti ovládají a prožívají zcela samozřejmě, ale dospělým se ztrácí pod nánosem vážnosti, kontroly a strachu z chyby či odsouzení.

Dnes už improvizaci nevnímáme jen jako jevištní umění, ale jako nezbytnou dovednost pro život. Trénink improvizace člověku nabízí jakýsi životní trenažér, možnost vyzkoušet si být ve světě a s lidmi jinak, než jsme zvyklí. Nacházet sebepodporu – vědomí vlastních kompetencí a zdrojů – a dovolit si opřít se o druhé, kteří jsou ochotni nám naslouchat a tvořit spolu s námi.

Zájem o improvizaci jako nástroj podpory duševního zdraví v posledních letech výrazně roste. Improvizace se v zahraničí využívá napříč věkovými skupinami od dětí po seniory, s orientací na širokou škálu témat. Navíc je jako intervence nízkoprahová, cenově dostupná a lidé ji často vnímají jako méně stigmatizující než klasickou psychoterapii. Od poloviny druhé dekády tohoto století přibývá studií, které dokazují terapeutické efekty improvizačních intervencí (blíže tyto poznatky popisujeme níže v textu), zároveň improvizace postupně proniká do vzdělávání, rozvoje organizací a také do tréninku kompetencí u pomáhajících pracovníků.

Improvizační principy

Vysvětlení, proč a jak improvizace působí na duševní zdraví, tkví v souhře několika principů, ze kterých improvizace vychází, a dopadů, které mají na samotnou improvizační hru a přeneseně i mimo improvizační prostor. Jedná se o principy, které v posledních deseti letech nejčastěji zmiňují studie věnované improvizaci v souvislosti s duševním zdravím.

ANO, A...

Základním organizujícím principem improvizace je koncept Ano, a… (Yes, and…): přijímám, co přichází, a něco k tomu přidávám. Vztahová situace, kterou tak improvizace nabízí, je téměř bezpodmínečně přijímající. Aktér zažívá, že jej improvizační partner opravdu vidí, slyší, vnímá, co přináší, a reaguje spolupracujícím způsobem. Vysílá zprávu, že je člověk vítaný, přijímaný a má dopad na druhé. Princip Ano, a… nastavuje prostředí, kde je každý zvaný ke spolu-utváření, jež posiluje sociální bezpečí a kohezi ve skupinách. Zároveň vzniká prostor, kde předpoklad pozitivní reakce snižuje riziko odmítnutí a obavu ze selhání. Je to srovnatelné se zážitkem bezpodmínečného přijetí, se kterým pracuje humanistická psychoterapie.

OTEVŘENOST K CHYBÁM

Improvizace chyby vítá a vytváří podmínky pro jejich objevování. V situaci, kdy platí princip Ano, a…, chyba neznamená konec, ale příležitost. Systematická podpora pozitivního a nezahanbujícího postoje vůči nevyhnutelným omylům, přeřekům a nedokonalostem vytváří psychologické bezpečí v situaci opředené nejistotou. Přijetí chybovosti napomáhá opouštět rigiditu, perfekcionismus, zvýšenou potřebu kontroly či obsedantní impulzy.

TOLERANCE NEJISTOTY

Dalším z klíčových přínosů improvizace je rozvoj tolerance k nejistotě. Jedním ze způsobů, jak zvládat komplexitu dnešního světa, je předem plánovat, minimalizovat riziko a mít věci pod kontrolou. Improvizace dělá pravý opak: posadí nás doprostřed situace bez scénáře a vybídne nás, abychom v ní chvilku zůstali, bez tlaku na okamžitou reakci nebo rychlé vyřešení. Znovu a znovu tak zažíváme, že z počátečního chaosu se postupně něco vynoří: obraz, vztah, gag, smysluplná situace. Člověk a jeho nervový systém se učí, že nejistota sama o sobě neznamená nebezpečí, ale je přirozenou součástí života, plodnou prázdnotou, ze které vyrůstají zážitky, jež by nevznikly, kdybychom nejistotu ihned nahradili jistotou a předvídatelností. Zkušenost, že nejistotu můžeme chvíli unést, dýchat v ní, vnímat sebe i druhé a snad se i těšit, co z ní vyroste, je posilující v dynamickém světě plném změn. Pro mnohé účastníky kurzů i klienty v terapii je právě tato zkušenost „diskomfortu, ze kterého neutíkám“ jedním z nejcennějších efektů improvizace, který si odnášejí do vztahů, práce i každodenních rozhodnutí.

PRÁCE S TĚLEM

Tělo můžeme vnímat jako základní „smyslový orgán“, který dává signály o tom, co se děje ve vztahu se světem. Současný svět plný digitálních technologií způsobuje „odtělesněnost“ – jako bychom méně pobývali ve světě tělesně a více ve virtuálním prostoru, zkrouceni u počítače či při scrollování. Tělo se pak ozývá bolestmi, únavou, napětím či úzkostí. Improvizační cvičení napojení na tělo oživují, záměrně nás vracejí k prožívání dechu, napětí, pohybu a zvuku vlastního hlasu. Děje se tak skrze jednoduché „rozehřívačky“, různé způsoby chůze, gest a mimiky. Vedle pozorování vnitřních stavů podporuje improvizace i jejich pojmenovávání a vyjadřování postojem, zvukem či pohybem. Abstraktní pocit se zhmotní do prožitku a stane se konkrétní zkušeností, se kterou lze pracovat: můžeme ji vědomě zesílit, zeslabit, měnit a sledovat, co se děje, když zpomalíme, nadechneme se nebo navážeme oční kontakt. Tím posilujeme i schopnost emoční regulace skrze tělo. Často jde o jednoduché momenty. Člověk si všimne, že když řekne nahlas svůj názor, narovná se mu páteř; a najednou je zřetelnější, že „mít hlas“ není jen metafora, ale i velmi konkrétní fyzická zkušenost.

HRAVOST A SMÍCH

Nelze opomenout ani roli hravosti, humoru a smíchu. Existuje představa, že v psychoterapii bývá zvykem věnovat mnohem více pozornosti pláči a bolesti než radosti a smíchu. Improvizace nabízí možnost tento poměr vyvážit. Smích a radost zde nejsou povinným optimismem, ale vedlejším produktem dobrého kontaktu. Improvizace vede lidi často do míst, kde by se jinak neocitli, a vytváří prostředí komických a absurdních situací. Právě takové momenty přijetí, lehkosti a sdílené radosti jsou samy o sobě léčivé. Zároveň prožitek překvapení aktivuje neuroplasticitu a umožňuje vytváření nových spojení. Neznamená to, že už není potřeba mluvit o bolesti či traumatu, ale že vedle nich má v terapii své místo i hra, humor a spontaneita.

Všechny tyto principy dohromady směřují ke (znovu)nalézání spontaneity, o které jedna ze zakladatelek tradice improvizačního divadla Viola Spolin hovořila jako o okamžicích prožívání osobní svobody. Mnozí účastníci popisují, že je kurz „vrátil k sobě“ a k přirozené potřebě a radosti si hrát. Znovuobjevení spontánnosti často úzce souvisí s pocitem živosti, vitality a smyslu.

Léčivé dopady improvizace mimo terapeutickou situaci

Využití aplikované improvizace přímo v psychoterapii je v České republice prozatím v plenkách a je mnohem více rozšířeno v sousedním Německu či ve Spojených státech. Výzkumy ukazují, že trénink improvizace může mít terapeutické účinky též jako „vedlejší“ produkt i v situacích, kdy improvizace není praktikována za terapeutickým účelem a pod vedením psychoterapeuta. Pokud jsou dobře ošetřeny hranice a facilitátor je ve vedení skupiny kompetentní, otevírají se možnosti pro přirozené terapeutické působení improvizace i mimo terapeutický prostor. Je to způsobené kohezí a bezpečím ve skupině a aplikací improvizačních principů. Je však potřeba zdůraznit, že v takovém případě je nutné respektovat přirozený proces a kontrakt skupiny a nenabízet laickou terapii. 

Běžně se můžeme setkat s improvizací jako kurzem osobnostního rozvoje, tvořivou či divadelní aktivitou. Lidé na kurz nechodí primárně za terapií, ale protože chtějí překonat trému nebo sociální neobratnost, podpořit vlastní kreativitu nebo zlepšit komunikační a prezentační dovednosti. V závěru kurzů často sdílejí, že zkušenosti a dovednosti, které v kurzu získali, se jim propsaly do běžného života, vztahů a zvládání náročných situací, v nichž se cítí svobodnější a méně ve stresu.

Výzkumy tuto zkušenost potvrzují. Ukazují, že improvizační trénink může mít řadu podpůrných účinků: posilovat psychickou pohodu, sebedůvěru a odolnost vůči stresu, snižovat míru sociální úzkosti a strach ze selhání, zvyšovat toleranci k nejistotě, adaptovat se na měnící se podmínky, rozvíjet copingové strategie, schopnost spolupráce a vytváření smysluplných vztahů. Dochází k „rozpínání sebepojetí" (stretching the self), kdy si lidé prostřednictvím pobývání v roli a fikci prozkoumávají nové způsoby bytí ve světě. Rozvíjí se kompetence naslouchat, nabízí se možnost nahlédnout a proměnit vzorce myšlení a chování. Úspěch hry závisí na tom, jak dobře vnímáme ostatní a podporujeme jejich nápady. To má přímý přesah do partnerských, pracovních i rodinných vztahů.

Improvizace jako terapeutická metoda

Jak již bylo zmíněno, využití improvizace v přímé terapii je u nás prozatím v plenkách. Hovoříme o situacích, kdy je improvizační cvičení vědomě začleněno do psychoterapeutického procesu. Výsledky, prozatím převážně pilotních a kvalitativních studií, jsou natolik slibné, že zařazení aplikované improvizace do terapeutického repertoáru stojí za zvážení. Pozitivní výsledky registrujeme zejména u oblastí úzkostných a depresivních obtíží, neurotických přizpůsobení, obtíží se sebepojetím, problému s regulací emocí a ve vztahové oblasti, práce s traumatem či zpomalení kognitivního úpadku a zvýšení kvality života u seniorů. Popsáno je také využití improvizace s páry a rodinami, s neurodivergentními klienty, zejména pak s ADHD a s poruchami autistického spektra.

Improvizace přitom není omezena jen na jednu věkovou kategorii nebo diagnózu. Nejnovější výzkumy ukazují, že improvizace může být užitečná při práci s širokým spektrem obtíží, protože přispívá k obnovení sebeorganizace nervového systému, pozitivně ovlivňuje funkční konektivitu v mozku, podporuje integraci a nastolení rovnováhy mezi sympatickou a parasympatickou částí nervového systému.

Samotná práce může vypadat velmi podobně jako v běžných improvizačních kurzech. Klient si zkouší různé improvizační situace, postupně si rozšiřuje uvědomování toho, co se odehrává v těle, a kde získává a kde ztrácí kontakt se sebou. Po experimentu může následovat reflexe: co bylo nové, co známé, kde se objevila úleva a kde napětí. Jde tedy nejen o samotný zážitek, ale i o jeho integraci: zastavení se u klíčových momentů, cílené propojení s životní realitou klienta, hledání způsobu, jak lze nový krok přenést do světa mimo terapii. V tomto smyslu improvizace rozšiřuje repertoár terapeutických intervencí a umožňuje pracovat s tělem, vztahem a akcí – nejen se slovy.

Každá improvizační scéna je drobným experimentem, který může psychoterapeut podpořit a rozvíjet spolu s klienty. Klíčovou úlohu pro bezpečí terapeutického procesu hraje role a fikce. Při práci s improvizací nevstupujeme do scén z reálného života klientů (současného ani minulého). Namísto toho si zkoušíme, jaké by to bylo „být někým jiným“, mít jiný kontext, jinou životní realitu. Role a fikce vytváří přirozený odstup a umožňuje postupně integrovat emoční a tělesnou zkušenost do možností, jak se mohu vztahovat ke světu.

Experimenty s rolemi mohou pochopitelně vycházet z témat, která klient řeší. Z dosavadní zkušenosti však vyplývá velká důvěra v přirozený proces, opřená o gestaltovou teorii pole a koncept otevřených gestaltů, které samy tvarují improvizační scénu k potřebným tématům: opakujícím se vzorcům přizpůsobení a potřebě reagovat jinak. Role je pak podpůrným konstruktem, jak si zkusit něco nového, například neustoupit tam, kde by se člověk běžně stáhl, ozvat se, když bývá zticha, či dát prostor druhému a projevit mu zájem. Klíčové je, že po takové scéně se můžeme společně zastavit: co jste prožíval/a? Co se děje v těle? Odkud to znáte? S podobnou reflexí je možné zkušenost lépe integrovat a podpořit vynoření nových adaptivních vzorců. Improvizace tak často vytváří situace, které představují korektivní zkušenosti, a umožňuje přepsat budoucí scény našich životů.

Pozvěte si improvizaci do života

I vy jste se narodili jako skvělí improvizátoři. Improvizace je přirozenost, která nám dovoluje přežít ve světě, na nějž nemáme návod. Nemusíte nutně chodit na kurz, abyste se k tomuto přirozenému způsobu bytí ve světě vědomě vraceli. Níže je pár jednoduchých tipů, jak můžete improvizaci rozvíjet v kulisách každodennosti:

• Pozvěte si do života princip Ano, a… Zkuste v rozhovoru, v rozmýšlení nad plány a příležitostmi anebo při kreativní činnosti spíš říkat „ano“ namísto „možná“, „nevím“, „ne“. Samozřejmě v rámci svých možností a hranic. Nebo se podívejte na filmové komedie Yes Day nebo Yes Man.
• Zkuste se na chvíli zbavit pocitu, že věci musí být vyřešené okamžitě nebo ještě předtím, než se odehrají. Nechte rozhovor s blízkým člověkem nějakou dobu plynout bez plánu, co přesně chcete říct. Nechte prostor pro to, co mezi ním a vámi vzniká.
• Všimněte si svého těla – svého postoje, dechu nebo pnutí. Položte si otázku: co by se mi teď chtělo, případně k čemu mě tělo táhne? A tento impulz následujte.

Závěrem

Zatímco je dobrou zprávou, že v současnosti lze najít kurzy improvizace pro veřejnost téměř v každém větším městě, v psychoterapeutické praxi se zatím improvizace jako cílená metoda používá okrajově a nejspíš ještě chvíli potrvá, než se stane běžně přijímanou součástí terapeutické praxe. Text, který jste právě dočetli, vychází primárně z přehledové studie, která mapuje desítky výzkumů, jež se v posledních letech zabývají tím, jaké mají improvizační programy dopady na duševní zdraví.

Improvizace samozřejmě není kouzelná pilulka, která vyřeší všechny psychické potíže. Rozvíjí však podstatnou dovednost, díky níž je možné životem proplouvat s flexibilitou, schopností se adaptovat a spontaneitou, které jsou improvizaci vlastní. Výzkumy poukazují na skutečnost, že schopnost improvizace není charakterový rys, ale dovednost, kterou lze trénovat, a tím rozvíjet.

V psychoterapii může improvizace sloužit k návratu ke zdravému bytí ve světě: být v těle a v tvořivém vztahu k tomu, co přichází. Přinést zážitek dobrého kontaktu, smíchu, potvrzení a přijetí – a také odvahu vykročit novým směrem z dlouho prošlapaných cestiček, které nám již neslouží.

Zdroje:

Andrášik, T., Gruntová Wurmová, N. & Krčmářová, B. 2024. IMPROVing Spontaneity: Gestalt Therapy Perspective on Improvisational Theatre as a Therapeutical Intervention. Gestalt Review, 28, 1, str. 24–53. 

Andrášik, T. & Krčmářová B. 2022. Aplikovaná improvizace, duševní zdraví a psychoterapie – přehledová studie. Psychoterapie, 16, 1, str. 5–19.

DeMichele, M. & Kuenneke, S. 2021. Short-Form, Comedy Improv Affects the Functional Connectivity in the Brain of Adolescents with Complex Developmental Trauma as Measured by qEEG: A Single Group Pilot Study. NeuroRegulation, 8, 1, str. 2–13.

Schwenke, D. et al. 2021. Improv to Improve: The Impact of Improvisational Theater on Creativity, Acceptance, and Psychological Well-Being. Journal of Creativity in Mental Health, 16, 1, str. 31–48.

Doprovodné obrazy: Jan Soumar