Umění je vláha pro duši

Ondřeji, mohl bys krátce představit sám sebe a svou činnost v ateliéru?

Jsem introvert, který už překročil padesátku. Vyrůstal jsem v rodině, kde bylo umění přirozenou součástí života, neodmyslitelnou a důležitou. Můj táta, Miroslav Rada, byl skvělý malíř, máma Jarmila Radová krásně maluje dodnes a mladší bratr Vojtěch maluje i sochá. Už od čtyř let jsem tvrdil, že chci být malířem, což se mi splnilo. Jsem solitér pohybující se mimo trendy, a abych mohl zůstat ve svém malování svobodný, začal jsem mimo jiné i učit. S manželkou Renátou jsme založili ateliér, kde se věnujeme dětem i dospělým. V tomto podkrovním prostoru původně pracoval můj otec a později jsme si pronajali i vedlejší ateliér po malířce Růženě Tikvové, která své obrazy podepisovala RŮT. Tam probíhají dětské kurzy.

Jaké byly začátky ateliéru? Jak jste získávali kurzisty?

Náš ateliér je taková „hospoda na Mýtince“, protože se nachází ve čtvrtém patře bez výtahu. Když jsme začínali, nikdo kromě přátel o nás vlastně nevěděl. Postupně se utvářela skupinka dospělých, zpočátku našich známých, kteří přicházeli po práci obtížení nejrůznějšími starostmi. Potřebovali si psychicky odpočinout, načerpat síly. Brzy zjistili, že malování je naplňuje, řekli o nás zase svým známým a takto si nás našli různí lidé. Žádnou reklamu jsme si nemohli dovolit a veškerý čas jsme do poslední chvíle věnovali rekonstrukci. Pak se jako zázrakem objevilo několik dětí, které měly zájem chodit, a my jsme k nim přidali svoje vlastní a také děti našich nejbližších kamarádů. Později jsme pro děti vymysleli ještě sobotní tematické dílny a příměstské výtvarné tábory. Rád pro ně vyrábím výtvarnou motivační scénu a s manželkou dětem někdy sehrajeme i úvodní scénku, protože to navodí atmosféru a přiblíží dané téma. Výsledek toho náročného dne (či týdne) je pro všechny obvykle velmi radostný.

Kurzy dnes máme v podstatě zaplněné lidmi od zhruba čtyř let až do osmdesáti. K tomu ještě nabízíme přípravku na přijímačky na střední a vysoké umělecké školy. Mám velkou radost z toho, že téměř všichni ti, kteří se řídili našimi pokyny a průběžně se připravovali, přijati byli.

Občas z této naší „bubliny“ i vystoupíme, například jsme s manželkou uspořádali v Emauzském klášteře výtvarnou dílnu pro ženy s rakovinou prsu.

Jaký je tvůj osobní vztah k výtvarnému umění? 

Umění je podle mého názoru propojení talentu, řemesla, rozumu a citu. Je skvělé, když se v něm ještě projeví i něco navíc – duch, který dílo oživuje.

Připadá mi, že dnes jako by se mohl stát malířem každý, aniž by předtím zvládl výtvarnou řeč. Každý chce být hned umělcem… Tomuto nešvaru říkám „císařovy nové šaty“. Výtvarná řeč je vlastně v něčem dost podobná řeči hudební. Také mluví slovy kontrastu mezi tichými a hlasitými tóny, mezi souzvuky vyznívajícími teple (dur) nebo studeně (moll). Mísením barev vznikají něžné mezitóny. Obraz má také svoji kompozici, ve které má své místo harmonie i disharmonie, rytmus linií a tak dál. A zmíněné kontrasty můžeme využít nejen barevné, ale třeba strukturální – mezi pastózní a řídkou barvou, mezi výraznými tahy štětce a malbou hladkou, či mezi tenkou linií a plochou. Samozřejmě existují i kontrasty v rámci obsahu, v rámci tématu. Můžeme ale zůstat i jen v něžné monochromní barevnosti a akcentovat poezii. S tím vším se dá pracovat a budovat abstraktnější komorní skladbu či expresivně pojatou symfonii monumentální figurální kompozice. 

Ondřej Rada je český malíř a výtvarník. Studoval malbu na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole a knižní ilustraci a grafiku na Výtvarné škole Václava Hollara a na Akademii výtvarných umění. S manželkou Renátou vede Ateliér Růt na pražských Vinohradech.

A jaký je mezi hudební a výtvarnou řečí rozdíl? Co se snažíš svým kurzistům zprostředkovat?

Hudba plyne v čase. Na výtvarném umění je pro mě naprosto úžasné, že v čase neplyne. Můžeme všechno pořádně pozorovat, komunikovat s ním, „naslouchat“ mu a nechat pracovat fantazii a myšlenky na základě toho, jak k nám dílo promlouvá. Je důležité nezůstat u prvního plánu – to je krajina, to je portrét, tohle jen nějaké skvrny – a myslet si, že jsem obraz či sochu přečetl a pochopil. Dílo v nás totiž postupně vyvolá různé emoce a ty se, dopřejeme-li oné nonverbální komunikaci čas, postupně proměňují a třeba konkretizují. Začneme si všímat detailů i toho, jak je obraz namalovaný, rozkrýváme jeho obsahové vrstvy. Nemusíme všemu rozumět, aby nás to oslovilo, kultivovalo, vyburcovalo, vyvolalo důležité otázky a chuť hledat odpovědi nebo „jen“ dalo příležitost tiše spočinout. Budeme-li vytrvale „klepat“, bude nám otevřeno. Umění má moc člověka proměnit, je to vláha pro duši. Proto se snažím lidem zprostředkovat zážitek ze vzniku obrazu.