Zajímají nás spíše příběhy než odpovědi

Jaká je vaše profesní zkušenost v oblasti divadla a psychoterapie? 

Jako mladý muž, který právě dokončil univerzitu, jsem se ponořil do experimentálního a edukačního divadla a krátce pracoval v dětském divadelním souboru v newyorském City Center. Poté jsem začal studovat psychodrama u Jacoba a Zerky Morenových a jejich výcvik jsem dokončil v roce 1973. Společným jmenovatelem toho všeho byl můj zájem o příběhy a identitu komunity. Výsledkem byl v roce 1975 vznik playback divadla (Playback Theatre), které jsem založil se svou partnerkou Jo Salas. 

Jak na Morenovy vzpomínáte? 

Když jsem přišel do jejich institutu (Moreno Institute), Jacob byl v posledním roce života a už neučil. Ale dělal vstupní pohovor s každým novým studentem. Choval se laskavě. Hlavní učitelkou byla v té době jeho žena Zerka. Byla velmi chytrá a intenzivně pomáhala lidem hledat jejich pravdu. Institut Morenových ve městě Beacon v americkém státě New York, původně sanatorium, se stal centrem, které přitahovalo studenty z celého světa. Zaujal mě smysl manželů Morenových pro... lidskost. Lidé, kteří sem přijížděli, někdy potřebovali jistou péči. Morenovi pořádali třítýdenní výcvikové kurzy dramaterapie. Po týdenní přestávce se kurzy opakovaly. Studenti, kteří zůstali déle než jeden výcvikový kurz, těžili z velmi podpůrné a pečující atmosféry.

Můžete stručně popsat playback divadlo, jeho hlavní myšlenky a přínos pro herce i diváky? 

Je to aplikovaný divadelní přístup založený na spontánním ztvárnění osobních příběhů diváků. Probíhá ve dvou základních formátech. V jednom, který můžeme nazvat představení, jsou diváci požádáni, aby vyprávěli své příběhy, a vyškolení herci je ztvárňují. To je mimochodem velký rozdíl oproti psychodramatu, kde je vždy klient čili protagonista hlavním aktérem svého vlastního příběhu. V playback divadle se vypravěč na ztvárnění jen dívá. V druhém formátu, jejž můžeme označit jako workshop, účastníci sehrávají příběhy ostatních účastníků. V obou formátech jsme za více než padesát let v mnoha různých prostředích po celém světě zjistili, že lidé živě reagují na příležitost vyprávět svůj příběh, když vědí, že jim bude skutečně nasloucháno. 

Jonathan Fox 
má magisterský titul v oboru politologie, certifikát v psychodramatu a skupinové práci a čestný doktorát od Univerzity v Kasselu za svou uměleckou a vědeckou práci v divadle. Je spoluzakladatelem playback divadla a zakladatelem Listening Hour, formátu jednoho nebo více setkání, při nichž malá skupina sdílí osobní příběhy pod vedením průvodce. Kromě editace knihy Psychodrama a sociometrie je autorem nebo spoluautorem několika dalších publikací. Jeho nová kniha Narrative Reticulation: The Power of Emergent Storytelling in Community (Narativní retikulace: Síla vynořujícího se vyprávění v komunitě) vyjde v nakladatelství Routledge v roce 2026.

Je váš zájem o příběhy něco, co sdílíte s přístupem Morenových?

Jacob Moreno byl průkopníkem ztvárňování životních příběhů – na rozdíl od volného asociování na psychoanalytické pohovce. Spojitost s playback divadlem je zřejmá. Morenovi spolu s mnoha dalšími lidmi, jako byl brazilský filozof Paulo Freire, autor pedagogiky utlačovaných, přispěli ještě jednou významnou myšlenkou: i ten nejvíce marginalizovaný člen komunity má svůj příběh, který stojí za to vyslechnout. V playback divadle chceme vyslechnout co nejvíce členů daného společenství. A celá sekvence příběhů – v každé konkrétní akci playback divadla je jich sdílena řada – bývá propojena procesem, který označuji jako narativní retikulaci, z níž pak vzejde celkový příběh komunity.