Objetí na dálku

Jsou chvíle, kdy slova nestačí. Ne proto, že bychom je neměli, ale proto, že se k nim ještě nemůžeme dostat. Tělo, jeho reakce, je prostě rychlejší. Ono ví dřív než rozum, dřív než jazyk, dřív než odvaha něco pojmenovat... Právě s tím pracuje expresivní terapie. S pohybem, dechem, gestem, rytmem, s tím, co se nedá hned říct, ale dá se tím nějak projít, je možné to ztělesnit. V duchovní rovině je tělo často podceňovaným svědkem. Přitom právě ono nese naši zkušenost celou, neporušenou. V biblických příbězích Ježíš mnohdy nemluví, ale jedná. Tělem. Například když odchází na poušť, aby zde prožil důležité setkání. Jde, když je zahlcený. Pryč, aby se znovu nadechl. A jindy naopak vstupuje do prostoru prudce a nekompromisně, třeba když převrací stoly směnárníkům v chrámu. Nevede rozhovor, ale dovolí si gesto, které vyjadřuje to, co by slova zachycovala jen složitě. Je to tělesné vyjádření pravdy, která se nevejde do vět.

Jiné duchovní tradice s tímto jazykem, mluvou těla beze slov, pracují přirozeněji. Súfijští derviši se točí v tanci, dokud se mysl nerozpustí v pohybu. V židovské tradici se tančí z radosti při svátcích, některé chasidské komunity pak i během poutí k hrobům rabínů. Tělo se stává místem paměti, víry a vztahu. Křesťanství tanec často opustilo, možná ze strachu z těla, možná ze strachu z emocí. Přesto i tady, v liturgiích jednotlivých církví, zůstává hluboká tělesnost: chůze, poklek, dotek, žehnání. Víra se děje i v těle, našem chrámu, i když o tom relativně málo mluvíme.

Jednou jsem byla svědkem situace, která tuto skutečnost zviditelnila až bolestně jasně. Náš biskup, člověk velmi laskavý, otevřený, bez potřeby vymezovat se proti druhým, byl pozván na hudební festival, aby tam sloužil ekumenickou bohoslužbu. Na pódiu seděli hudebníci, zpěváci, bubeníci z různých duchovních tradic, mimo jiné i z hnutí Hare Krišna. Závěr slavnosti nebyl projevem ani kázáním. Byl rytmem. A náš biskup se s ostatními prostě… roztančil. Ne jako gesto provokace, ale jako odpověď těla na přítomnou radost, společné bytí, sdílenou zkušenost. Část věřících reagovala pobouřeně. Mluvilo se o znesvěcení, o překročení hranic, o zradě identity. A přitom, alespoň z mé perspektivy, šlo o něco velmi křesťanského: o vtělenou blízkost, o odvahu být spolu bez nálepek, o víru, která se nebojí doteku ani pohybu. O chvíli, kdy tělo řeklo „ano“ tam, kde by slova selhala.

Expresivní terapie i spiritualita se v tomto bodě setkávají: uzdravení často nezačíná větou „už o tom dokážu mluvit“, ale momentem, kdy se tělo smí pohnout správným směrem. Když někdo poprvé dupne místo omluvy. Když někdo vyjde ven ze sevření, ve kterém dlouho setrvával. Když si dovolí plakat v pohybu, ne v zamrznutí.

Možná dnes nepotřebujeme víc slov, výkladů a odpovědí. Možná potřebujeme víc důvěry v to, že tělo je součástí našeho duchovního i psychického života. Že nese paměť bolesti, ale také schopnost návratu. Tělo není překážkou na cestě k sobě ani k Bohu. Je naším tichým, moudrým společníkem. Kdyby dnes vaše tělo mohlo beze slov vyjádřit to, co právě prožíváte, jaký pohyb, gesto nebo postoj by zvolilo? Mávám a objímám vás takto na dálku.