Tělo mluví i beze slov

Klientka sedí naproti mně a vypráví o tom, jak se snaží „nebýt tolik vidět“. Její hlas je tichý, ruce má složené v klíně a ramena stažená dopředu. V jednu chvíli se odmlčí – a její dech se na okamžik zastaví. Právě tam, v tom nepatrném zadrhnutí dechu, se objevuje to, o čem mluví celé tělo: strach z prostoru, z pohledu druhých, z vlastního projevu.

Naše tělo mluví neustále – jen jsme se odnaučili mu naslouchat. Pohyb, postoj nebo rytmus dechu nejsou náhodné, nesou otisk naší životní historie i aktuálního emočního nastavení. V posledních letech se v psychoterapii znovu objevuje téma embodimentu – vzájemného propojení těla, mysli a prostředí. Moderní neurovědy i psychoterapeutická praxe nám přináší stále více důkazů a zkušeností o komplexitě a konektivitě tělesné, intrapsychické, interpersonální i environmentální. A právě otázka, jak zapojit tělo, jak se v terapii „pohnout“ a přitom neztratit tolik potřebné bezpečí a pomyslnou pevnou půdu pod nohama, nabývá s těmito poznatky na významu. Jak píše Besser van der Kolk, „tělo sčítá rány“, a to nejen u traumatických zkušeností. Tělesná rovina tedy v terapeutickém procesu není jen doprovodná – je fundamentální.

Zahozené špičky

Na tělo orientované psychoterapeutické směry a školy disponují rozmanitým portfoliem teoretických koncepcí, procedurálních postupů, metod i jednotlivých technik. Některé se odkazují k učení Wilhelma Reicha, Alexandra Lowena, Davida Boadelly a dalších autorů a průkopníků psychosomatických přístupů. Zde se však zaměříme více na inspiraci tanečně pohybovou terapií (TPT). 

Ta jako celek navazuje na revoluci v tanečním umění na počátku dvacátého století, kdy se „zahodily baletní špičky“, rozpustily vlasy a rozšněrovala se příkrá pravidla estetiky navázaná na precizní baletní techniku. Isadora Duncan jako jedna z průkopnic dodnes inspiruje nejen taneční svět svou metodou založenou na důvěře v pravdivost a sílu pohybového výrazu. Rudolf Laban, tanečník a pedagog, považovaný za zakladatele výrazového (expresivního) tance, přispěl mimo jiné svou metodou Labanovy analýzy pohybu, která patří nejen mezi základy taneční pedagogiky, ale i taneční terapie. S tímto společensko-kulturním uvolněním a zaměřením na expresivitu pohybu se čím dál spontánněji projevuje přirozená terapeutičnost tance. A tady jsme jen krůček od počátků využití jeho plného terapeutického potenciálu v širším psychologickém kontextu.

Za přímé zakladatelky TPT jsou považovány Marian Chace, Mary Starks Whitehouse a Trudi Schoop, které v pohybu využívají především psychodynamické a humanistické koncepce. Například Mary Starks Whitehouse ve své metodě Autentického pohybu vychází z principů analytické psychologie, práce s nevědomím a symbolickým vyjádřením prostřednictvím těla. Marian Chace používala na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice tanec jako nástroj pro vyjádření emocí, autenticity a vztahů, tedy v duchu humanistických směrů Carla Rogerse či Abrahama Maslowa. Trudi Schoop, původně performerka, přinesla do TPT prvky role-play, tělesného vědomí a práci s přenosem a protipřenosem. Její metody čerpají z Freuda i Adlera, ale aplikovala je v pohybovém, tělesném kontextu. Jak můžeme v tomto krátkém popisu kořenů TPT vidět, práce s tělem a pohybem má kromě regulační také symbolickou a expresivní funkci. A právě tato symbolická rovina v kombinaci s neverbalitou a tělesností jsou účinné faktory, specifické pro umělecké terapie, které mohou být užitečnou inspirací pro integrativní psychoterapii.