Truchlení je spojeno se ztrátou něčeho nebo někoho, kdo pro nás měl význam. Jak tímto náročným obdobím projít? Existuje řada teorií, z nichž mnohé jsou již překonané. S jistotou však můžeme říct, že jde o individuální proces, který nelze zobecnit.
Truchlení je nevyhnutelnou součástí lidského života. V různých formách ho zažijeme všichni. V naší společnosti se však nadále setkáváme s odporem vůči pocitům, jako je právě truchlení – bývají označovány jako negativní emoce. Stále častěji slýcháme, že takové emoce nám škodí, a „silný člověk“ si je proto nepřipouští. Pojďme se nyní společně podívat na to, co o truchlení říkají nejnovější výzkumy a praxe, jaké formy může truchlení mít a co se může stát, když budeme „příliš silní“ a nedáme zármutku prostor.
Ztráta toho, co mělo význam
Nejvýstižnější definice truchlení vychází podle mě od Brené Brown z knihy Atlas of the Heart (Atlas srdce) z roku 2021: truchlení je proces spojený se ztrátou něčeho nebo někoho, kdo měl pro nás význam. Tento proces má podle Brown tři klíčové prvky. Prvním je ztráta, kterou však Brown nemyslí pouze smrt blízké osoby, ale také například ztrátu identity, vztahu, jistoty nebo představ o budoucnosti. Dalším prvkem je hluboká touha či stesk po tom, co jsme ztratili. Následuje pocit ztracenosti, rozpadu toho, jak jsme svět (i svou identitu) do chvíle ztráty vnímali. Definice truchlení od Brené Brown je podle mě důležitá hned z několika důvodů. Vystihuje, že tento proces může spustit jakákoli pro nás významná ztráta. Dokonce se v tomto kontextu objevuje nový výraz, a to „zneuznaný zármutek“. Ten popisuje právě události, které společnost běžně nepovažuje za „dostatečné“ pro to, abychom nad nimi truchlili, jako je například potrat, rozchod či ztráta práce. Dalším důležitým závěrem, který z výzkumu Brené Brown vyvozuji, je, že se jedná o vysoce individuální proces. To bývá v rozporu s tím, proč v praxi klienti či pacienti vyhledávají odbornou pomoc. Nepřicházejí nejdříve s vlastní nesnesitelnou bolestí či jinými problémy spjatými s vnitřním procesem, ale s tím, že jim okolí dává najevo, že je s nimi něco špatně, protože truchlí příliš dlouho, nebo naopak krátce, příliš intenzivně, nebo skoro vůbec. Přicházejí se studem a pod tlakem společnosti, která mívá jasnou představu o tom, jak má „správné“ truchlení vypadat. Píšu nyní tato slova s podporou veškerého dostupného nejmodernějšího výzkumu: truchlení nemá žádné limity, „datum spotřeby“ ani přesně daný formát.

Překonané teorie
Možná vás napadá, jak do tohoto tvrzení zapadá velmi známá teorie od Elisabeth Kübler-Ross z její knihy O smrti a umírání (1969) o pěti stadiích žalu. Je to jedno z nejznámějších pojetí, v jehož rámci prochází truchlící člověk fázemi popření, hněvu, smlouvání, deprese a přijetí. Ve světle nejnovějších studií se tato teorie stává překonanou. Pokud se na truchlení díváme optikou dnešní psychologie a psychiatrie a hledáme faktory, které by nám napověděly, jak bude tento proces u daného člověka probíhat – co konkrétně může vést ke komplikacím (popsaným níže), a co naopak může být takzvaným ochranným faktorem –, ve většině studií dospějeme k tomuto: délka trvání a obtížnost procesu truchlení záleží na osobnosti, stylu vazby (teorie vazby podle Bowlbyho), genetických predispozicích, počtu předchozích ztrát, věku, pohlaví, zdravotním stavu, spiritualitě a víře, kultuře a vztazích člověka. Už jen počet těchto proměnných nám napovídá, že zobecnit takto složitý proces do pěti stadií je značně zjednodušující a banalizující.
Další výrok o truchlení, který je dnes vyvrácen a může napáchat spoustu škody, pokud bychom se jím řídili, pochází od Sigmunda Freuda. Zakladatel psychoanalýzy mimo jiné tvrdil, že aby mohlo truchlení proběhnout „správně“, musíme se zesnulým přerušit vztah, zcela se od něho odpoutat. To neodpovídá realitě většiny pozůstalých. Po smrti blízkého člověka pozůstalí často popisují, jak se zesnulým mluví, píší mu dopisy, dodržují tradice, při kterých mají pocit, že je jim zemřelý opět blíž, nebo opakovaně vyhledávají místa, která společně navštěvovali. Dnes se na tento postoj nedíváme jako na patologický. Naopak považujeme za nezbytné pro integraci ztráty do života pozůstalého, aby k takovému přetvoření vztahu mezi zesnulým a pozůstalým došlo. Vztah nemůže z podstaty věci zůstat stejný, ale neznamená to, že nemůže pokračovat.
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.