V diskuzi o psech by neměla být odborná serióznost ve psí!

V dávných normalizačních letech si mi stěžovala ztrápená rozhlasová redaktorka, že již zbývá jedno jediné téma pro nerizikový diskuzní pořad, který posluchače zaujme, a šéfy nepobouří. Je to"Pes ve městě - ano, čine?". Vzpomínka potvrzuje správnost jednoho z názorů Eduarda Bakaláře otištěný v článku Skupinová diskuze - Proč si lidé pořizují psy (Psychologie dnes, 2/2005, 39-40), dále též v knize Dospělí si mohou stále hrát (2004).Hovorem o psech lze"rozehřát"i vzbudit emoce. Bakalář na skupinovou diskuzi o psech klade vskutku vysoké požadavky. Hráči si údajně mohou procvičit hledání hlubších příčin jevů, hledání metodologicky správnýchpostupů, odstraňování šablon a stereotypů v myšlení a posuzování, tzv. kritické myšlení; opakem je předsudečné, podjaté myšlení, rozlišování podstatného od nepodstatného, vážení pro a proti... Do jisté míry to možné je. To zapředpokladu, že Bakalář formuluje svoji argumentaci úmyslně špatně a účastníky vyzve k hledání chyb proti vědecké metodologii a vlastních sofistických triků matoucích posluchače. To se neděje, a tak laik nad hrou žasne aodborník jak v kynologii, tak i v psychologii se jen diví.K metodologii: Autor v úvodu hry omezuje diskuzi na téma"Proč si lidé pořizují psy"jen na"tzv. domácí miláčky, nikoliv psy hlídací, lovecké, vodící, záchranářské či policejní". Zde jsou zcelapominuti i psi pro canisterapii. Ty zřejmě řadí Bakalář mezi"domácí mazlíčky". Vodící psi je nemohou ani symbolizovat. Pomáhají korigovat nedostatek, ne léčit. Do jedné skupiny se tak dostává otylá fenka trpasličíhoratlíka, díky níž musí kulhat na zdravotní procházku i její majitelka paní A, s nedostatečně vycvičeným pitbulem skinheada B a se svatou trpělivostí oplývajícím salašnickým bernským psem. A s tím, co ho dvakrát týdně hodinuhladí paní C,"ležák"z domova důchodců. Jeho pán D se zabývá canisterapií gerontů i dificilních dospívajících.Snad i pro Bakaláře prokazatelně užiteční psi jsou, jak výše citováno, z diskuze vyloučeni, ale (hle metodologická perla) varující údaje o pokousání lidí čerpané ze Státní veterinární zprávy se evidentně týkají všech psůvůbec. Kategorie"domácí mazlíček"nikde oficiálně neexistuje.Bakalářovo"počet případů, kdy pes usmrtil člověka, raději neuvádíme"by mohlo být zobecněno v učebnicích metodologie jako tzv. Bakalářova sofistická věta. Laicky ji interpretuji:"Čtenáře není nutnoobtěžovat přesnými čísly. Pro to, aby si učinil záporný dojem, stačí, když naznačíme, že jej před oněmi strašnými čísly raději ochráníme."Pěkný příklad moderní a prakticky nenapadnutelné sofistiky je na str. 40 v kapitole"Možné výklady"- rozumí se obliby psů:"Majitelé psů mají sníženou schopnost vytvářet uspokojivé mezilidské vztahy."Sám autor se od tohoto mimořádně výrazného předsudečného výroku nijak nedistancuje. Jen na konci textu v citaci 8 let starého anglického textu J. Archera. Bakalář tam"telegraficky tlumočí"z angličtiny názor, že"silný vztah ke psům mají i lidé ve svých mezilidských vztazích dobře saturovaní". Varianta z různých důvodů osamělého člověka, jenž přes svoji samotu nemá"sníženou schopnost vytvářet mezilidské vztahy", jepři hře pominuta. Též je zcela pominut kladný význam"domácích mazlíčků"při výchově dětí. Péče o psa přinejmenším snižuje rizika rozmazlenosti našich dětských mazlíčků.Naopak zdůrazněn je krutý osud Eduarda Bakaláře. Slza se dere v oko, když čtu:"Psí výkaly na chodníku ... mi zabraňují, abych vzhlédl nahoru, například na krásnou fasádu renovovaného domu."Autorovi přeji, aby"hvězdné nebe"nad ním přitahovalo jeho zrak jen nad místy, která psi nepokáleli, a aby"mravní zákon v něm"mu bránil v třeba i dobře míněných manipulacích.