Etické komise a postmoralistní doba

Když jsme jako etická komise abdikovali na činnost v České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP, uvědomili jsme si, jak nás společná čtyřletá práce spojila a že by bylo škoda se rozejít. Čas od času se neoficiálně setkávámedál, abychom pokračovali v načaté práci. Prvním naším předsedou byl Jan Špitz. V listopadu 2000, nedlouho po ustavení komise, pronesl v Brně na 19. sympoziu duševního zdraví mládeže přednášku na téma Etické souvislosti vztahovéodpovědnosti v terapii - etika pro třetí tisíciletí?, kde mě upozornil na dílo G. Lipovetského. Ve světle jeho knihy Soumrak povinnosti (Prostor, Praha 1999) se rozhlížím po stavu etického diskurzu v České republice a zejména vpsychoterapeutickém společenství.Při řešení stížností adresovaných etické komisi bylo brzy jasné, že jen ve velmi jednoduchých případech je možné postavit se jednoznačně na stranu"etického dobra"proti jasně eticky odsouzeníhodnému"zlu", jako v případě sexuálního zneužití pacienta psychoterapeutem. Existuje mnoho jiných případů, kde tak jednoznačný závěr učinit nelze a je třeba poměrně složitě a zdlouhavě hledat konsenzus různých etickýchpostojů a hledisek. Výsledkem takového jednání je pak přesně a transparentně pojmenované dilema, které se v daném konfliktu projevilo. Máme dát přednost individuální léčbě matky tří malých dětí, když bezprostředním důsledkemterapie je sice zlepšení jejího zdravotního stavu, ale současně také rozvod, čímž se významně zkomplikuje osud manžela a dětí? Má přednost zdraví jednotlivce před soudržností rodiny?Čím dál méně nás zajímaly sankce a naopak jsme si stále jasněji uvědomovali, jak nízké je v naší společnosti vědomí etických otázek bez dostatečné reflexe kontextu doby. Nejsme připraveni reagovat přiměřeně na sdělovacíprostředky, které se v poslední době tu a tam začínají zajímat o bezpečnost psychoterapeutické péče a informují na úrovni, které může dosáhnout zvídavý laik. Jak máme odpovídat na všetečné dotazy, když klíčová témataneformulujeme a nereflektujeme ani uvnitř společenství psychoterapeutů? Podporovat je třeba etické otevírání komunikace o složitých dilematech a poukazovat na to, že"aktivity, které podvracejí, pozdržují či zmrazujíproces vytváření významů, odcizují a umlčují, nebo rozdělují účastníky do bojových protitáborů"jsou neetické a neodpovědné (Špitz, 2000).Odpovědnost a povinnost jsou dvě klíčová slova v Lipovetského knize Soumrak povinnosti. Oscilujeme mezi významy obou slov chaoticky a bezradně, kdykoli se máme vyjádřit k fenoménu etiky ať už v rovině obecně teoretické,nebo když je třeba zaujmout stanovisko v posuzování běžného jednání, neboť"každé jednání, i nevýznamné, má etické důsledky"(Špitz, 2000). Zaujati konkrétními kauzami, můžeme zůstávat slepí k jejich pozadí.Lipovetský píše o novému vztahu k hodnotám ve společnosti na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Ukazuje celkový smysl a historický vývoj morálky od té, která byla závislá na náboženských dogmatech, přes první vlnumoderní laické etiky (1700-1950); ta přenesla závazky vůči Bohu do všední lidské sféry a vedla k diktátu povinnosti.Žijeme v postmoralistní době"etiky třetího typu", v níž ideologická moralizující prohlášení ztratila na významu. Za posledních padesát let se rozpadlo náboženství povinnosti a do popředí uznávaných hodnot sedostalo individualistické právo na štěstí a slast. To však neznamená, že se ruší všechny zákazy, kritériem se stávají úcta k člověku, odpovědnost k druhým a ke společné budoucnosti. Přichází ke slovu dialogická a pragmatickáetika vyvažování a správné míry. V rodinné terapii se mluví o neutralitě, či raději o stranění všem. Taková etika povstává spontánně zevnitř organismu společenství změnami v logice 2. řádu, kterými se mění systémové vlastnosti.Moderní, vlastně postmoderní etické komise by měly takový"postmoralistní diskurz"podněcovat a moderovat, ostře a nahlas poukazovat na ty způsoby komunikace, které jej zastavují a zmrazují.