Focusing

Eugen T. GendlinPraha, Portál 2003. 184 s.Nakladatelství Portál vydalo další knihu zaměřenou na psychoterapeutickou práci a rozvoj osobnosti. Představuje tentokrát jako účinný psychoterapeutický nástroj tělo, které nám prostřednictví pocitů ukazuje, co je v našem životěv nepořádku. Metoda nazývaná"focusing"se objevila ve Spojených státech a její autor, profesor psychologie na univerzitě v Chicagu a žák Carla Rogerse, v knize představuje její základní principy, postupy a pravidla.Při správné a účinné psychoterapii nestačí, že se klient dostává do kontaktu se svými pocity, je třeba jej vést k jejich specifickému prožívání a práci s nimi. Ve zkratce lze říci, že metoda focusingu spočívá v zaměřenípozornosti na určitý druh tělesného prožívání, na vnímání takzvaného"pociťovaného smyslu", neboli na tělesné vnímání určitého problému nebo situace. Podle autora je nám samo tělo schopné ukázat jádro problému. Našemysl se někdy zabývá pouze racionalizovanými obsahy, jádro věci odhaluje tělesné vnímání a tělesný prožitek. Pojmenováním pocitu, který je zprostředkovaný tělesným prožitkem, dochází jak v tělesné rovině, tak i v rovině duševník posunu směrem k uzdravení. V druhé části knihy autor předkládá čtenářům návod k tomu, jak focusing provádět. V zásadě jde o to najít vhodné pojmenování, které s tělesným pocitem rezonuje a které odpovídá pocitu vyvolanémuurčitým problémem, situací anebo vztahem. Tento přístup tak v podání autora umožňuje jakousi autoterapii spočívající v mapování příčin problémů a v jejich strukturování. Oproti jiným psychoterapeutickým metodám dává focusingvětší prostor k prožívání prostého pocitu bez myšlenek a uvažování, a podporuje tak dobrý vztah k sobě a schopnost naslouchat svému tělu. Po přečtení knihy není ovšem jasné, na koho se autor vlastně obrací. Na jednu stranukniha působí dojmem, že je určená spíše laikům, kteří si chtějí osvojit účinnou psychohygienickou metodu určenou pro práci člověka se sebou, na druhou stranu autor evidentně předpokládá určitou psychoterapeutickou znalost zestrany čtenáře. Kdo totiž nezná dobře to, co se odehrává v psychoterapeutickém procesu, možná metodu ani nepochopí. I samotné vysvětlení klíčového pojmu"pociťovaný smysl"působí trochu vágně. Za největší riziko ovšemlze považovat autorovo doporučení k fokusování ve skupinách, kdy se účastníci takového setkání vzájemně otevírají (trochu v americkém duchu, jako ostatně celá kniha) při důvěrných rozhovorech, kdy všichni otevřeně říkají, cocítí, naslouchají si a vzájemně se vedou procesem focusingu. Postupy, které laičtí"psychoterapeuti"při takových setkáních používají, se podobají skutečnému psychoterapeutickému rozhovoru, problém je v tom, želaickému"terapeutovi"chybí to, co člověk získává při psychoterapeutickém výcviku - zkušenost se sebou. Není tak schopen zajistit, zda si do rozhovoru nepromítá své vlastní problémy a prožitky, a nevede tak toho,koho při focusingu provází, někam, kam nemá.