Moje hodiny v dětství a dospělosti

Čas mě v dětství fascinoval. Brzy jsem přišla na to, že utíká rychleji, když dělám něco zajímavého. Přemýšlela jsem, jak je to možné. „Inu, asi to bude tím, že když se do něčeho zaberu, nevěnuju tolik pozornosti času.“ Tak jsem si to tenkrát vysvětlila. Bavila jsem se tím, že jsem čas odhadovala a pak kontrolovala na hodinkách. Brzy jsem se dopracovala k značné dokonalosti, denní dobu jsem odhadovala takřka na minutu přesně. Postupem času, jak přibývalo školních povinností a volný čas začaly vyplňovat jiné činnosti, trochu jsem na čas pozapomněla. Někdy na druhém stupni základní školy mi však došla další zajímavá časová iluze: jako by teď čas běžel rychleji, než když jsem byla malá. Například každé prázdniny se mi zdály kratší než ty předchozí. Zase jsem přemýšlela, čím to může být. „Inu, asi tím, že když mi bylo pět, rok života pro mě byl pětinou života, v deseti letech už jen desetinou. Tedy vlastně o půlku kratší.“ Tak znělo moje tehdejší vysvětlení. Někdy se říká, že když se vám narodí děti, vrátíte se s nimi tak trochu do dětské role, dětského prožívání. Jak jsem však zjistila: co se času týče, není to tak. Když se mi narodila dcerka, snad jako by se jeho běh ještě zrychlil. Zatímco jí se zdála být minuta času stráveného v nespokojenosti nekonečná, já každý den žasla, jak to, že už je večer, když přece teď bylo ráno? Pocit rychlejšího běhu času mě neopustil. Stále se mi ho nedostává. Psychologické poznání, co se týče rozdílného vnímání času v průběhu života, je velmi slabé. Lidé obecně uvádějí, že jim čas běží rychleji, než když byli mladí (to když se zeptáte starších lidí) nebo když byli malí (zpovídáte-li třeba středoškoláka). Ale s určitostí nevíme, proč tomu tak je. Marek Franěk před časem v našem časopise psal o teorii, která zdůvodňuje tuto iluzi následovně: „Prožitky v dětství a mládí jsou vzhledem ke své novosti rozmanité a velmi výrazné, avšak jak stárneme, mnoho prožitků se začne měnit v automatickou rutinu, kterou si pak již těžko zapamatujeme. Dny a týdny pak ve vzpomínkách splývají a zdánlivě prázdná léta se zdají být kratší než roky našeho dětství a mládí obsahující velmi živé a různorodé vzpomínky.“ Osobně se k této hypotéze nekloním, možná proto, že si uvědomuju více vzpomínek ze své dospělosti než z dětství. Ale zase jsem si vymyslela vysvětlení svoje. Myslím, že dětem se běh hodin nezdá tak rychlý proto, že mají samy rychlejší metabolismus: každý den je pro ně vyplněn více nádechy, srdce jim tluče rychleji. I jejich biologické hodiny tedy „tikají“ rychleji – a za hodinu natikají víc. Hodina je pro ně proto delší než pro nás. Navíc mají děti méně povinností, a tak nejsou stále pod tlakem nestíhání, nemusejí „honit čas“. Naopak se často na něco těší (na prázdniny, narozeniny…) – už aby tu byly! Ty dny se tak vlečou… Přeju vám, milí čtenáři, hodně času – zejména na to, co vás baví. Neboť, jak napsal už William James: čas, který je zaplněn různorodými a zajímavými zážitky, se zdá kratší poté, co uplyne, avšak dlouhý, když se ohlížíme zpět.

Placená zóna