Ad Komplex Dona Quijota

Při prolistovávání zářijového čísla Psychologie dnes mě zarazil článek Petra Bakaláře"Komplex Dona Quijota". Vida, říkám si, Petr Bakalář zavádí do psychologie, resp. psychopatologie nový komplex (jako by jich nebylodost)! A to ještě způsobem, který je ze tří důvodů zcela nepřijatelný. Za prvé je myšlenkově a badatelsky nekonzistentní a za druhé se zcela míjí historickými souvislostmi Cervantesova románu, byť se na něj explicitně odvolává;to dává tušit, že - za třetí - v jádru Bakalářovy konstrukce je postoj alespoň z hlediska evropské duchovní tradice oprávněně odvozené z židovsko-křesťanského dědictví - filozoficky scestný.Jak dále ukážu, je spojování Dona Quijota s"potřebou mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný", vážným nepochopením smyslu postavy Cervantesova rytíře. Ale bez problémů není dokonce ani"nadhozené"zdůvodnění, které nám Bakalář pro svůj nápad poskytl. Povážlivost vyvstává zejména v okamžiku, kdy se Petr Bakalář pokouší vyjmenovat motivy, které k tomuto patologickému jevu vedou. Právě zde se totižobjevují teze, které by bylo nutné předem zdůvodnit, a nikoliv je s indolentní samozřejmostí uvádět jako prokázaná tvrzení.Podstatnější jsou však závažné chyby v druhé oblasti našich námitek - a to ve sféře historických souvislostí. Komplex Dona Quijota, o kterém Bakalář hovoří, má jiné historické souvislosti, než o jakých autor hovoří, ahlavně vůbec - ani vzdáleně - nesouvisí s Miguelem de Cervantesem, který napsal v prvním desetiletí sedmnáctého století román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Pokud by někdo v tomto okamžiku namítl, že Petr Bakalářmyslí donkichotství obrazně a přeneseně, tak jako možná Freud labdakovského krále ve svém oidipovském komplexu, pak je třeba Petra Bakaláře citovat, neboť ve své úvaze říká nade vší pochybnost:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý..."Ale to právě není ani zdaleka pravda, natož něco samozřejmého. Zde bych se opřel o významného literárního teoretika, filozofa a vneposlední řadě hispanisty Václava Černého, jehož překlad Dona Quijota z roku 1931 patří dodnes k těm nejlepším.Václav Černý říká mimo jiné ve svém zasvěceném úvodu k tomuto románu jasně:"Cervantesův Don Quijote není tedy jen parodií rytířských románů, ale je sám nejkrásnějším rytířským románem, jenž byl stvořen. Cervantesnezabil rytířství, ale povznesl je a očistil."(V. Černý: úvod k překladu románu z roku 1931.) Že se z donkichotství zrodil dokonce španělský duch a hrdost, zdůrazňují i významní filozofové José Ortega y Gasset a Miguel de Unamuno.Někdo by možná v této chvíli řekl, proč tolik pozornosti jednomu nepodařenému článku. Odpověď je zřejmá: protože pojem"komplexu Dona Quijota"sám o sobě skrývá jedno velké duchovní nebezpečí: uznání poklesléhopragmatismu, přízemnosti, lidské ubohé vypočítavosti a duchovní malosti.Bez ideálů, které měl ubohý rytíř Don Quijote de la Mancha, by se totiž zastavil veškerý pokrok a lidstvo by možná dosud přešlapovalo kdesi v pravěku. Nebyl snad Kryštof Kolumbus blázen, když došel k názoru, že cesta doCipangu (Japonska) je přes Atlantský oceán kratší než obeplutím Afriky, a skutečně jednoho dne vyplul a objevil Ameriku? Byl Galilei Galieo normální, když tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, když každý člověk se zdravýmrozumem vidí na obloze opak? A co M. K. Gándhí, když se"s extrémní naivitou"postavil proti britským zbraním a vycvičené koloniální armádě satjágrahu, učení o nenásilném boji, vedeném pravdou? Netrpěli tito lidé"komplexem Dona Quijota"?! A nebyl snad největším don Quijotem Ježíš Nazaretský, když se postavil svým učením o lásce proti celému tehdejšímu světu, reprezentovanému farizeji, zákoníky a saduceji, a nebyla samýmvrcholem donkichotství jeho potupná a směšná smrt na golgotském návrší?A to je právě ono filozofické scestí úvahy Petra Bakaláře, o kterém jsem hovořil na začátku jako o třetí, nejvážnější závadě a které on sám vyjadřuje slovy, jimiž svůj článek uzavírá:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrické léčebně nebo rovnou sebevraždou."