Coriolanův komplex

Neschopnost předstírat, lhát. Podle Shakespearovy tragédie Coriolanus. Hrdina v boji s nepřáteli zachrání Řím, má být povýšen na konzula, součástí procedury je však obyčej požádat lid o hlas, o svolení. To Coriolanus nedokáže,rabující luzou pohrdá. K překvapení všech zúčastněných, kteří ho nabádají:"vždyť jsou to pouze slova", náš rek tento úkol nemůže splnit. Nakonec je zavražděn.Člověk s tímto komplexem má archetypální psychickou strukturu, která mu nedovolí jednat jinak než binárně. Jeho psychika není dostatečně diferencovaná. Jungovsky řečeno, je bez persony (masky). Nevytvořil si image,"firemní kulturu", která jinak slouží k hladkému sociálnímu kontaktu. Není schopen kalkulu, a to dokonce na fyzické úrovni (má-li něco takového udělat, v křečích se zhroutí). Má-li si vybrat mezi živořením vevyhnanství a ztrátou duše, volí první (ovšem ve skutečnosti volbu ani nemá); účel jednoduše nesvětí prostředky. Řadí se vedle dona Quijota, Kohlhaase, Idiota, mezi postavy, které - svou infantilní psychickou strukturou - září a přitahují.Až potud obdivuhodné. Ale pozor, věc není tak jednoduchá. Vše bývá nějak propojeno, vlastnost nestojí sama o sobě; váže se k ní např. neschopnost číst emoce druhých, bezohledná upřímnost, zatvrzelost. Kde se to všechnovzalo? Klasická psychoanalýza by v Coriolanovi viděla učebnicový příklad análně-retenčního typu, tj. někoho, kdo zůstal fixován na anální stadium psychosexuálního vývoje, slast získává z toho, že"zadržuje, nepustí".Dítě tímto vzdorem může trestat rodiče. V našem případě hrdina tuší, že kdyby byť jen o krůček ustoupil, znečistí se. Narážku na anální charakter hrdiny nalezneme nakonec i v jeho jménu.