Psychika dialyzovaných je vystavena značné zátěži

Veřejnost si o lidech se selhávajícími ledvinami často myslí, že jsou sice nemocní, ale docházejí na dialýzu, a tak jim vlastně nic nechybí. Ve skutečnosti je ovšem psychika lidí, kteří potřebují dialýzu (očista krve probíhajícímimo tělo pacienta pomocí hemodialyzačního přístroje s mimotělním oběhem krve), vystavena mnohem větší zátěži než psychika pacientů s jinými chronickými onemocněními."Dialýza je náročná léčba, která nevede k uzdravení.Pacientovi se zhroutí naděje na dlouhý a zdravý život a zjistí, že až do smrti se bude muset podrobovat náročnému léčebnému režimu, který je obrovským zásahem do jeho života, zvyklostí, programů,"popisuje hlavní problémydialyzovaných Marcela Znojová, klinická psycholožka interního oddělení a dialyzačního střediska Strahov Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.V Česku je asi 80 dialyzačních středisek, kam dojíždí kolem čtyř tisícovek nemocných. Většina pacientů musí na dialýzu dojíždět třikrát týdně často i ze vzdálenosti 50 až 60 kilometrů, napojeni na přístroje tam strávíčtyři až pět hodin. V dialyzační den tak bývají i s dopravou sanitkou obvykle osm až devět hodin mimo domov. Dialyzovaný člověk tady musí tři dny v týdnu"obětovat"léčbě a na dialýzu si vlastně dojíždí jen pro dva čitři dny kvalitního života."Obvyklý je cyklus pondělí-středa-pátek nebo úterý-čtvrtek-neděle, večer před dialýzou je už poznamenán přípravou na další den, nemocní chodí dříve spát, často užívají prášky na spaní nebo nauklidnění - stresují se tím, co je čeká na dialýze příští den. Po proceduře si někdy musí lehnout, jsou unavení, není jim dobře. Dialyzační den tedy bývá nezřídka pro normální život ,ztracen',"uvádí M. Znojová.Dialyzovaní pacienti udávají, že psychicky nejnáročnější je závislost na dialyzačním centru, přístroji, personálu a s tím související ztráta svobody a možnosti samostatně se v životě rozhodovat a plánovat. Ovlivněn jesamozřejmě život celé rodiny. Dialyzovaný se jednak stává finančně závislým na svém partnerovi, protože nemá šanci najít si práci, jednak se jeho nemoci musí přizpůsobit i program ostatních členů rodiny."Při více nežjednodenní návštěvě příbuzných musí být dialýza napřed domluvena na jiném dialyzačním pracovišti, některé věci, jako například zahraniční dovolená, jsou možné, ale prakticky se obtížně uskutečňují. Závislost a omezení vesvobodném počínání jsou častým steskem dialyzovaných pacientů, jejich postoje a schopnosti vypořádat se psychicky s touto doživotní terapií se velmi odlišují případ od případu,"říká M. Znojová.Dialyzovaný člověk je konfrontován se smrtí dalších pacientů a sám si je vědom, že může zemřít, což vede k různé míře úzkosti. Často žije přítomností, nerad plánuje a přijímá závazky. Závažným psychologickým problémemdialyzovaných je deprese, která se projevuje smutkem, pocity bezmoci a bezcennosti, lhostejností k životu i smrti. Depresivní nemocní špatně spolupracují a dříve umírají. Na pacienty také velmi doléhá fakt, že se zhorší jejichfyzická kondice i vzhled a dojde k poklesu fyziologických funkcí: močení a sexuální aktivity. Kvůli poklesu či dokonce ztrátě močení musejí dialyzovaní přijímat omezené množství tekutin (pokud nechodí na záchod vůbec, měli bypít jen půl litru tekutin denně). Pacienti tak buď psychicky strádají pocity žízně, nebo pijí normálně, což s sebou ale nese komplikace při dialýze."Snem každého pacienta je ,dosyta' se napít. Snaží se šidit žízeň tím, žesi do úst dávají kousky ledu či zmražené ovoce,"uvádí M. Znojová.Nejkrizovější je období těsně před začátkem dialýzy, kdy pacient začíná tušit, že se blíží radikální změna jeho života. Velmi kritické je také období těsně po zahájení léčby, kdy je dopad nevratných životních změn napsychiku nově dialyzovaných jedinců nejtíživější."Lidé jsou naštěstí velmi přizpůsobiví, i s tak psychicky náročnou realitou se nakonec naučí žít a najdou si náhradní programy a cíle,"uzavírá M. Znojová.