Psychopat SE DO armády nedostane

* Je známo, že v uplynulých válkách překvapivě velké množství vojáků ani nevystřelilo anebo vystřelilo mimo. Prostě měli zábrany zabít…

Ano, vnitrodruhové zabíjení je dost vzácná záležitost a lidé k němu mají přirozený odpor. To se u vojáků musí kontrolovaně překonat. V minulosti byl výcvik dost statický. Voják třeba střílel do papírového terče, který byl někde sto metrů před ním. Dneska máme figuríny, jež po zásahu padnou. A když to zkoušíte pořád dokola, tak potom i v praxi si nepřátelského bojovníka automaticky ztotožníte s tím terčem. Cvičíme vojáky celou řadou věcí, o kterých oni sami většinou nevědí, že jsou psychologickou přípravou, jak je naučit v bojové situaci neselhat a zahájit palbu na nepřítele. Celkově mohu říci, že psychologické testování před vstupem do armády je u nás velmi propracované. A dvojnásob to platí u výsadkářů. Na zisk lékařského vyšetření „A, schopen jako výsadkář“ stráví uchazeč v Ústřední vojenské nemocnici doslova celý den, kde ho čeká jak baterie psychotestů, tak návštěva psychiatrického oddělení. V akci jsem potom dělal třeba to, že jsem v určitých situacích ke kulometníkovi dal vždy dalšího muže. Ofi ciálně proto, aby mu pomáhal s municí, ale taky proto, že pokud máte kamaráda za zády, tak je menší šance, že zaváháte. Prostě platí, že nejúčinnější zbraně na bojišti jsou obsluhované právě vícečlennou obsluhou - i z psychologických důvodů. V jednotce je totiž všechno o kamarádech a vzájemné loajalitě. V té první chvíli nebojujete za vlast ani demokracii. Bojujete za kamarády vedle sebe a nechcete je zklamat.

* Měl jste možnost nepřítele vidět zblízka?

Ne přes mířidla, snad jen, když se nám jej podařilo zajmout. My jsme v Afghánistánu většinu bojových kontaktů měli typicky na tři sta metrů. Ale můj kamarád, velitel 3. výsadkové roty, jednou v léčce se svou jednotkou bojoval na vzdálenost padesát metrů i méně. A samozřejmě platí, že čím dál nepřítel je, tím je psychologicky snazší se vyrovnat s tím, že ho zabijete. Zabít někoho na tři sta metrů je prostě něco jiného než do někoho vrazit bodák.

* Přirozenou reakcí ve válce je strach. Strach o život. Jak jste s ním bojoval?

Jak kdy. Při přípravě na nějakou akci hraje prim snaha nezklamat své spolubojovníky, stejně jako oni nechtějí zklamat vás. Všichni víme, že se na sebe můžeme spolehnout, ať se stane cokoliv. A v samotné akci je nejlepší oporou předchozí trénink a příprava na ni - materiální, zpravodajská i mentální.

* Jak reagovali vaši vojáci?

Odpovím banálně, ale pravdivě - reagovali jako při výcviku. Těžko se to vysvětluje, ale dobře vedený bojový výcvik zapříčiní, že při přestřelce vám sice všechno připadá jakoby zpomalené a vzdálenosti delší než ve skutečnosti. (Třeba vesnici, kde jsem byl v bojovém kontaktu, jsem měl v paměti uloženou jako nejméně kilometr dlouhou. Když jsem ale potom tou samou vesnicí procházel v klidu, měla jen asi tři sta metrů.) Ale zároveň si člověk naprosto automaticky vybaví věci, které se předtím naučil a vštípil si je. I opakovaně mě tento efekt překvapoval.

* Neláká takové prostředí psychopaty?

Možná láká, ale my se jim docela úspěšně vyhýbáme. Válka je organizované násilí, organizované zabíjení. Voják musí použít násilí jen ve chvíli, kdy je mu to nařízeno a jen v míře, v jaké mu je to nařízeno. Nepotřebujeme tam žádného psychopata, co chce zabít všechno živé okolo.

* V armádě jsou psychologové a kaplani. Ke komu chodí vojáci raději, když mají problém?

Možná to většinu lidí v naší ateistické společnosti překvapí, ale dle mých zkušeností od výsadkářů jednoznačně kaplan. I když v našem konkrétním případě máme kaplana, který byl 15 let vězeňským psychologem… Důvod je institucionální - kaplani nejsou kariérní vojáci, jsou vojenskými kaplany na omezenou dobu, přicházejí z církve a zase se do ní vracejí. Dokážou se na problémy dívat i jinak než přes houšť vojenských předpisů. Zároveň je zde nevyřčený příslib důvěrnosti v souvislosti se zpovědním tajemstvím.