V terapeutických skupinách často vzniká nenávist

I v rámci terapeutických skupin se objevují negativní emoce a snahy. Jednotliví členové si nejsou sympatičtí, závidí si, ponižují se, nenávidí. Známý britský psychoanalytik Morris Nitsun hovoří o antiskupinách. Zdaleka je však nevidí pouze negativně, ale spatřuje v nich i potenciál k růstu.

* Jste skupinovým analytikem, nicméně vůči zakladateli skupinové analýzy S. H. Foulkesovi se vyhraňujete. Proč? 

Mám problém s optimistickým, až idealistickým vyzněním Foulkesových prací. Člověk z nich může získat dojem, že každý chce být ve skupině, pacienti i terapeuti, a pokud to snad má někdo zpočátku jinak, skupina ho „vyléčí“, udělá z něj člověka sociálně uvědomělejšího a zodpovědného. Svět by byl lepším místem, kdyby to tak bylo! Ve skupinách však často vzniká nenávist a já se nedomnívám, že tato nenávist je vždy transformována nebo lehce transformována.

* Hovoříte v této souvislosti o antiskupinách. Co vlastně antiskupinou nazýváte?

Výrazem antiskupina označuji ničivé – či potenciálně ničivé – aspekty terapeutické skupiny. Vše, co zevnitř ohrožuje skupinu a její terapeutický vývoj. Členové si závidí, útočí na sebe, nenávidí jeden druhého i skupinu jako takovou… Jde o vědomé i nevědomé impulzy, které se v různých skupinách různě projevují. Některé skupiny si se svou antiskupinou relativně snadno poradí, avšak jiným podryje samotné základy. Je proto důležité antiskupinu rozeznat a porozumět jí. Domnívám se, že úspěšné uchopení antiskupiny představuje ve vývoji skupiny jakýsi bod obratu. Pokud skupina dokáže svou antiskupinu pojmout, oslabí tím její ničivý potenciál, posílí se, uvolní se její tvůrčí síla.

* Vyskytují se antiskupiny ve všech terapeutických skupinách?

Nemůžeme uvažovat o skupině bez antiskupiny. Minimálně potenciálně jsou antiskupiny přítomny ve všech skupinách. Někdy se tento potenciál nemusí probudit, antiskupina se nikdy neprojeví. Většinou se však projeví alespoň v nějaké míře.

* Kolik členů tvoří typickou antiskupinu?

Ve své knize popisuji tři roviny, na nichž se antiskupina může projevit. První z nich je individuální rovina – to když nejotevřeněji vyjadřuje antiskupinu jediný její člen. Je ze všech účastníků nejkritičtější, útočí na skupinu i na terapeuta. Pak zde máme případy, kdy antiskupinu projevuje podskupina – řekněme dva až čtyři lidé. Tito spolu tvoří jakousi alianci, mohou projevovat otevřeně hostilní postoj ke skupině či se semknou v tiché, leč silné rezistenci. No a nakonec může antiskupina fungovat na rovině celé skupiny. V takovém případě jsou protiskupinově nastaveni všichni členové. Přemýšlejí či se chovají ke skupině nepřátelsky. Ve skupině panuje kritičnost a nespokojenost. Jednotliví členové dokonce mohou skupinu opouštět. Někdy to dokonce vypadá, jako když krysy opouštějí potápějící se loď – jedna po druhé vyskakuje ven. Pro skupinu i terapeuta je takový stav velice obtížné zvládnout. I podskupinová a individuální rovina však mohou vyjadřovat hlubší antiskupinu, jež ve skutečnosti prorůstá celou skupinou.

Jak vést terapeutický rozhovor? Portál 2014

* A jak se antiskupiny nejčastěji projevují?

Rozeznávám tyto klíčové faktory antiskupin: úzkost, zda skupina vydrží, regresi členů, selhávající komunikaci, projektivní identifikaci, destruktivní rivalitu, závist a nenávist. Všechny tyto faktory se potenciálně projevují ve všech skupinách, a aby nedošlo k jejich vývoji v destruktivní antiskupinu, musejí být rozpoznány a aktivně zpracovány.

* Werner Knauss kritizoval váš koncept antiskupiny jako dualistický, vnímající skupinu jako buď dobrou, nebo špatnou… možná vás dobře nepochopil?

Zda Werner můj koncept pochopil či nikoli, nevím. Nicméně jsem neměl v úmyslu dělit skupiny na dobré a špatné. Ve vývoji skupiny existují období, kdy její členové i terapeut chápou celou skupinu jako dobrou nebo špatnou, ale to je něco jiného. Dualistické vnímání v našich myslích existuje a měli bychom je reflektovat. Nicméně teorie o procesech probíhajících ve skupině musí brát v úvahu paradoxní aspekty skupiny, jako že ve špatném se může skrývat dobré a naopak. Musíme se zbavit zjednodušujícího pojetí a jednoduchých soudů o dobru a zlu. Antiskupina je důležitou částí skupinového vývoje, obsahuje v sobě semínka růstu a změny. Toto má své místo v celku skupiny, v němž kreativní a destruktivní aspekty skupiny interagují a prostupují se. ?

* Foulkes se domníval, že destruktivní agresivita může být ve skupině přeměněna na zdravé formy agrese a asertivity. Sdílíte jeho názor?

Ano, souhlasím, že agresivita může být konstruktivně přeměněna. Nicméně nesouhlasím zcela s Foulkesovým popisem toho, jak k tomu dochází. On se domnívá, že destruktivní aspekty jednotlivce jsou donuceny vyplout na povrch, kde je napadnou ostatní členové skupiny. Tito útočí na jeho agresivitu, a on zase útočí na agresivitu jejich. Celkově se tak agresivita snižuje. Foulkes se dále domnívá, že agresivní tendence jednotlivců slouží k útokům na neurózu ostatních členů, zatímco konstruktivní tendence jsou užívány ke vzájemné podpoře a výstavbě skupiny. Krátce bychom mohli říci, že ničivé síly jsou spotřebovány na vzájemnou analýzu, konstruktivní pak použity na syntézu jednotlivce a integraci skupiny jako celku. Podle mě je to pří liš polarizovaná koncepce funkce agresivní–pomáhající a pomáhající–konstruktivní. Zní to trochu vyhroceně na rovině dobré–špatné, jak na to narážel Werner Knauss. Též se mi nelíbí Foulkesův výraz „útočit“, kterým proces popisuje. Sám o sobě obsahuje prvek agresivity, jako by ničivé a aresivní chování mohlo být zvládnuto pouze agresivně.

* Podle vás lze zvládat ničivé tendence bez agrese.

Podle mě mohou být pacienti velice soucítící a pomáhající, pokud jde o agresivitu jedince. Nikoli ve smyslu odpuštění této agresivity, ale ve smyslu jejího pochopení a pomoci člověku vyznat se ve svých problémech. To není útok. Pokud skupina dokáže chápat agresi a konflikt jako přirozenou a cennou součást, posiluje to skupinu a podporuje důvěru. Dostávám se tak zpátky ke svému prohlášení, že antiskupina není špatná. Může jít o velmi užitečný aspekt skupiny. Věřím tomu, že pokud je antiskupina integrována a chápána, nejen že usnadňuje zdravější agresivitu, ale umí stimulovat kreativitu a potenciál ke změně. Agresivní energie v sobě skrývá potenciál kreativity. Pokud vývoj probíhá špatně, agrese se stává destruktivní. Ale pokud je „držena“ a omezena a frustrace, zranění a zklamání, jež se nacházejí na jejím pozadí, jsou pochopeny, je usnadněna náprava. Pochopení a zapojení antiskupiny usnadňuje tvořivý vývoj skupiny a vztahy ve skupině.

* Ale některé antiskupiny mohou být velmi destruktivní.

V terapeutické skupině spočívá největší nebezpečí antiskupiny v tom, že podryje její terapeutický účel, skupinu rozdělí, demoralizuje ji, a reálným se stane i riziko jejího rozpadu. Místo, aby taková skupina své členy posílila, selhává, a to zanechá v jejích členech i v terapeutovi hořkou příchuť, občas dokonce nedůvěru k lidem. Ne všechny vážné antiskupiny vedou k rozpadu skupiny. Některé přežívají, nicméně se ocitají na slepé koleji, působí zmraženě až mrtvě. Občas je však z této letargie dokáže dostat nějaká změna. Antiskupina ve svých vážnějších podobách je tedy skupině skutečně nebezpečná. Nicméně pokud antiskupina zcela chybí, je to pro skupinu taky rizikové – zase jiným způsobem. Skupiny mohou být příliš soudržné, nadměrně nekritické, příliš uzavřené na to, aby pochybovaly a byly ochotné ke změně. Taková skupina zůstane narcisticky uzavřena ve své vlastní iluzi. Takže antiskupina může mít na skupinu i velmi pozitivní vliv, může být užitečná.


A ten člověk začal velmi ostře napadat skupinu i mě jako terapeuta. Jednou se jeho verbální útoky dostaly až na hranici fyzického napadení. Sebral těžký skleněný popelník a napřáhl jej směrem na mě. Nakonec s ním mrštil o podlahu, utekl a už se nevrátil.

* Setkal jste se někdy ve své kariéře s tak silnou antiskupinou, že jste si s ní nedokázal poradit?

Ano, ještě než jsem se vycvičil skupinovým analytikem, stalo se mi něco takového. Vedl jsem skupinu, která začala jako smíšená, byli v ní muži i ženy. Jenže ženy jedna po druhé skupinu opustily, a zbylo několik mužů, kteří se cítili odmítnuti a opuštěni. Skupina ale mohla přežít, nebýt jednoho člena, který se již v minulosti choval hodně agresivně a antisociálně. A ten člověk začal velmi ostře napadat skupinu i mě jako terapeuta. Jednou se jeho verbální útoky dostaly až na hranici fyzického napadení. Sebral těžký skleněný popelník a napřáhl jej směrem na mě. Nakonec s ním mrštil o podlahu, utekl a už se nevrátil. Zbylí muži byli demoralizováni, cítili se bídně, a též začali skupinu opouštět. Pokračovat se zbytkem jsem cítil jako nemožné, a běh skupiny jsem ukončil. Mnohokrát jsem potom přemýšlel, co se vlastně stalo. Myslím, že ti muži byli zoufalí z odchodu žen a naštvaní na mě, že jsem dovolil, aby k tomu došlo. Ten agresivní člen, co po mně málem mrštil popelníkem, pravděpodobně jednal za všechny. Kdybych si to tenkrát lépe uvědomil a více s tím pracoval, mohla ta skupina přežít.

* Uvědomil jste si někdy, že vy sám se podílíte na antiskupině?

Jsem si samozřejmě vědom toho, že se mohu ocitnout v pozici proti skupině. Na určité hladině skupinu vedu k jejímu prospěchu, ale někde hlouběji se mohou vyskytnout opačné pocity, a to skupinu ovlivní. Ocitáme se v království protipřenosu: Hostilní pohnutky členů skupiny se přenášejí na terapeuta, a od něj zase zpátky. Byly skupiny, ke kterým jsem cítil nenávist. Když je skupina obtížná, rozdělená a hostilní, když se její členové navzájem napadají a útočí i na terapeuta, nebo když skupina dlouho stojí na místě, odmítá se otevřít a reflektovat, co se děje, jsem schopný se dostat do „nenávisti v protipřenosu“. Myslím, že je důležité, aby terapeut rozpoznal svou vlastní antiskupinu a to, že je schopen skupinu nenávidět. Jakmile svou nenávist rozpozná a „vlastní“ ji, může na ní a s ní pracovat.

* Povíte nám o nějaké své hezké zkušenosti s antiskupinou?

S antiskupinami jsem zažil spoustu hezkého, jednu velmi pěknou jsem popsal ve své knize. Kapitolu, kde ji popisuji, jsem nazval podle sladkostí, které členové skupiny mlsali jako malí. Hned vám povím, proč. Ta skupina se setkávala asi devět měsíců a vykazovala řadu antiskupinových charakteristik: členové se vzájemně podezřívali a byli k sobě agresivní, pochybovali o smyslu setkávání. Docházelo k nečekaným změnám pozornosti, konflikty mezi členy byly neproduktivní. Dva členové náhle odešli a ostatní to mrzelo. Nebylo jisté, že skupina přežije. Pak ale přišli noví dva členové, a dobře zapadli. Jednotliví účastníci začali chápat hodnotu skupiny a svoji zodpovědnost za ni. Skupina začala sílit, v představách členů se objevovaly symboly růstu a naděje. Lidé ve skupině byli hravější. Jednou se diskuse stočila na sladkosti, které mlsali jako malí. Hodně se smáli, když vzpomínali. Najednou si byli blíž, a i já jako terapeut jsem se cítil dobře, připadal jsem si jako jeden z nich, opustily mě starosti, zda jsem „správný“ terapeut. Skupina se posunula od mohutně antiskupinového nastavení k soudržné a ceněné skupině a ty malé sladkosti pěkně symbolizovaly znovunabytí dětské spontaneity, důvěry a hravosti.


Naše společnost je velice individualistická a materiální, s čímž souvisí úpadek rodin a komunit. V mnoha ohledech je tak celá naše společnost antiskupinová.

* Bývá antiskupina ovlivněna společenským klimatem?

Velmi silně. Naše společnost je velice individualistická a materiální, s čímž souvisí úpadek rodin a komunit. V mnoha ohledech je tak celá naše společnost antiskupinová. To vyústilo v odcizení a osamělost mnoha jedinců, v přání někam patřit a zároveň ve strach z členství. Ve své knize hovořím o kultuře antiskupiny. Proto není překvapivé, že se v terapeutických skupinách setkáváme s antiskupinami. Terapeutická skupina je mikrokosmos širší společnosti, nikoli pouze skrze individuální životy, ale též ve způsobu, jakým skupina jako celek reflektuje sociální normy a institucializované obrany.

* S konceptem antiskupin jste přišel před více než dvaceti lety. Změnil se od té doby váš pohled na tento fenomén?

Změna nastala ve mně jako v terapeutovi, nikoli v mém pohledu na antiskupinu. Jak jsem již zmínil, bojoval jsem v prvních letech své praxe se svou vlastní antiskupinou. Pochyboval jsem o významu skupinové analýzy, o tom, zda skupina přináší svým členům prospěch. Část mých problémů pramenila ze skutečnosti, že jsem neměl nikoho, s kým bych toto mohl v plné šíři probírat, žádná teorie neposkytovala zázemí pro pochopení těchto problémů. Formulování konceptu antiskupin a psaní o nich mi umožnilo rozpoznat a sdílet s dalšími lidmi těžkosti, s nimiž jsem se potýkal. A postupně jsem se díky tomu učil i zacházet se svými vlastními antiskupinovými tendencemi. Koncept antiskupin jsem tedy nezměnil, stále jej považuji za živý a důležitý. Podle mých zkušeností pomáhá řadě lidí, kteří se s antiskupinami setkávají.

***

/ Výrazem antiskupina označuji ničivé – či potenciálně ničivé – aspekty terapeutické skupiny. Vše, co zevnitř ohrožuje skupinu a její terapeutický vývoj. Členové si závidí, útočí na sebe, nenávidí jeden druhého i skupinu jako takovou… /

/Morris Nitsun/ Známý britský skupinový analytik, autor konceptu antiskupin. Autor knihy The Anti-group: Destructive forces in the group and their creative potential. Routledge: London, 1996.

/ Agresivní energie v sobě skrývá potenciál kreativity. Pokud vývoj probíhá špatně, agrese se stává destruktivní. Ale pokud je „držena“ a omezena a frustrace, zranění a zklamání, jež se nacházejí na jejím pozadí, jsou pochopeny, je usnadněna náprava. /

Pavla Koucká