Hledání záblesků naděje – Tereza Soukupová

Důležitou součástí mé duševní hygieny je návštěva kulturních pořadů. I když se za uměním vydávám s úmyslem odreagovat se, přesto se mi pokaždé nepodaří zůstat pouze u emočního uvolnění. Současně s tím, jak nechávám v sobě prožívané emoce doznít, přemýšlím, co je asi vyvolalo. V poslední době mě k takovému zamyšlení vedla dvě představení – jedno filmové a jedno divadelní. Film s názvem A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu byl natočen podle posledních tří dopisů Boženy Němcové, které adresovala svému příteli Vojtěchovi Náprstkovi. Ačkoliv se Němcová v dopisech vracela k subjektivně významným událostem svého života, jako byl například odchod od manžela, úspěch románu Babička nebo úmrtí syna, není film jejím uceleným životopisem. Zachycuje jen ty výseky života, které Němcová v dopisech popsala, a líčí poslední měsíce před jejím úmrtím, kdy byla čím dál více sužovaná vážnou nemocí. V ději příběhu se tak prolíná obsah dopisů s popisem reálné situace, ve které vznikaly. Film začíná vyslovením pochybností samotné Němcové, zda by svůj život chtěla prožít znovu. Dalo by se říci, že tato její existenciální úvaha předznamenává a uvádí celý kontext filmu. Ten je především introspekcí a fenomenologickým pohledem do nitra trpící ženy. Právě fenomenologický ráz filmu mě zaujal. A právě tento způsob zpracování kritizovali někteří filmoví recenzenti. Utrpení, prožitek tíhy života a beznaděje, spolu se subjektivitou výpovědi, mi asociovaly atmosféru a rámec mé práce, při které bývám často svědkem podobných dramat lidských osudů. V průběhu filmu stále zřetelněji vystupuje na povrch vnitřní osamělost Němcové, kterou v hloubi duše, pokud se uvnitř sebe ztiší, nakonec zažívá každý z nás. Film může být i ukázkou toho, jak svůj pohled na život konstruujeme v příbězích, které si o životě vytváříme. Představuje vlastně takzvaný narativní přístup, který využíváme také v psychoterapii. Tři dopisy Boženy Němcové, které byly předlohou filmu, mají v zásadě stejnou hlavní linii, popisují stejné události. Liší se však v míře připisování významu jednotlivým událostem, v přeznačkování jejich významu, v úhlu pohledu na prožité. I když dopisy po přepracování Němcovou nevyznívají celkově optimističtěji, naznačená možnost práce s příběhem mi optimismus dodala. Divadelní hra Richarda Alfieriho Šest tanečních hodin v šesti týdnech, kterou jsem zhlédla v Divadle Ungelt, má se skutečným životním příběhem Boženy Němcové, přes svoji kulturní i historickou vzdálenost, mnoho společného. Obě díla totiž ztvárňují lidskou opuštěnost a jinakost jedince, i když v Alfieriho fiktivním příběhu zaznívá více naděje než ve spíše tíživých prožitcích Němcové a jeho hrdinové nakonec dokáží spolu navázat hluboký lidský vztah a překonat tak, alespoň částečně, svoji osamělost. Hra amerického scénáristy vznikla na přelomu tohoto tisíciletí a vystupují v ní pouze dvě postavy. Více než sedmdesátiletá vdova a padesátiletý homosexuální muž, kteří pocházejí ze zcela odlišného sociálního i hodnotového prostředí. On se živí výukou tance, ona touží po společnosti. A tak se potkají. Přibližují se k sobě opatrně, přes počáteční nedůvěru, poznávání, respekt až k oboustranné, téměř mateřské, péči a zájmu. Jednotlivé taneční lekce jsou v podstatě metaforou pro výměnu životních zkušeností, která mezi oběma lidmi probíhá a sbližuje je. Zároveň se každý z nich vyrovnává se svými životními tématy a bolestnými zážitky, například s obavami ze stárnutí, s pocity vyřazenosti ze společnosti nebo s pocity viny. To, jak si postupně otevírají své bolesti a odlišnosti, přispívá k jejich zrání a proměně. A to je na příběhu strhující, místy až dojemné. V této souvislosti jsem si uvědomila, že i v jiných situacích bývám podobným proměnám přítomna. Ty se však neodehrávají na jevišti, ale vystupují v příbězích lidí, které potkávám, ať už pracovně nebo neformálně. Film a divadlo mám ráda. Příběhy s dobrým koncem mi dodávají naději a posilují mě. Ty chmurné a tíživé mi zase umožňují intenzivní odžití emocí, které bych si tváří v tvář reálnému lidskému utrpení nedovolila.