Mozaika ze země pastevců

První zastávkou většiny návštěvníků v Mongolsku je hlavní město Ulánbátar. Nejinak tomu bylo i u mě a mého manžela. Přivítala nás špinavá a ošklivá milionová metropole, kde se mísí prach zvířený větrem s výfukovými plyny a občas i odérem spalovaných odpadků. Není divu, že na ulicích potkáte řadu lidí s rouškami na tvářích. „Máte štěstí, že tu nejste v zimě, to je mnohem horší,“ uklidňuje nás Slovenka Alena, která v Ulánbátaru bydlí. Důvodem je množství lokálních topenišť krmených zejména nekvalitním uhlím. Ulánbátar se velmi rychle rozvíjí. „Když jsem dospíval, byl Ulán malé město, tenkrát ještě všichni kočovali,“ říká burjat Enchtajvan, většinou zvaný krátce Ench. Žebráky i bezdomovce tu potkáte asi stejně jako v Praze, jen s tím rozdílem, že tady to jsou často děti. Mimochodem, žebrající děti jsou mnohem agresivnější než žebrající dospělí… Ale prý se to zlepšuje, před pár lety bylo dětí na ulici řádově víc. A ještě jedna věc tu vyznívá optimisticky: potkáváme řadu čerstvě zasazených stromů a květin, mohutně se zalévá. „To je pěkné, jak si to tu zvelebují,“ říkáme si. Pochybnost však na sebe nedá dlouho čekat: Aha, vždyť mají před volbami. Tak jen aby jim to vydrželo i po nich.